Slovník

Jako alobal je označována hliníková fólie. Její český název vznikl spojením začátku slova pro chemické označení hliníku – aluminium – a slova obal. Historie výroby alobalu sahá do počátku 20. století, kdy proběhly první úspěšné pokusy o jeho výrobu. Alobal je vyráběn válcováním hliníku pod velkým tlakem na velmi tenkou vrstvu. Díky válcování dochází k tomu, že každá strana alobalu má jiný povrch – lesklý a matný. To platí ale pouze u velmi tenkých fólií, které nejčastěji využíváme v domácnostech. Je to z důvodu zefektivnění úspory při samotné výrobě. Ve stroji se mohou mezi válci zpracovávat dva tenké pláty alobalu současně. Vnější strany se tak dotýkají ocelových válců, kterými jsou protahovány, a jsou lesklé. Části alobalu, které jsou ve stroji přitisknuty k sobě navzájem, mají po vytažení matný povrch. Zajímavostí je, že lesklá strana odráží tepelné záření více než matná. Při běžném vaření či grilování toto nicméně moc nevyužijeme, protože tento efekt se výrazněji projeví až při teplotách přesahujících 500 °C. Hliník upravený do podoby alobalu je velmi poddajný a snadno se tvaruje okolo předmětů, díky čemuž našel využití v domácnostech, především pak právě v kuchyni. Stal se tak důležitou součástí při přípravě pokrmů (konkrétně u vaření, grilování, pečení) nebo u jejich uskladnění. Použitý, ovšem čistý alobal třídíme do kontejnerů na kovový odpad. Dále může být, stejně jako další odpady z tenkostěnného hliníku, zpracováván na redukční činidlo, které je využíváno při výrobě oceli.

Jde o metodu, která posuzuje životní cyklus odpadu, včetně jeho využití. To je důležité především z hlediska dopadu na životní prostředí. Metoda LCA má pevně danou strukturu a provádí se dle mezinárodních norem. LCA je systematický proces, kterým byly posouzeny dopady recyklace jednotlivých tříděných odpadů (papíru, plastů, skla, kovů a nápojových kartonů) na životní prostředí ve všech fázích jejich životního cyklu od odložení odpadů do kontejnerů až po jejich recyklaci a využití, tedy náhradu primární suroviny.

Laický výraz, který označuje nádoby pro oddělené shromažďování využitelných složek komunálních odpadů = pro tříděný odpad. Rozdělení jednotlivých barevných kontejnerů se liší podle druhu materiálu tříděného odpadu. Barva v tomto případě slouží k vizuálnímu rozeznání druhu odpadu, který do kontejneru patří. V České republice rozeznáváme žlutý kontejner na plastový odpad, modrý kontejner na papír, zelený kontejner na barevné sklo a bílý na sklo čiré, oranžový kontejner na nápojové kartony. Hnědé nádoby slouží pro sběr bioodpadu, červený pro sběr drobného elektrozařízení a baterií. Ve městech a obcích můžeme najít také kontejnery pro sběr kovů i textilu. Jejich velikost a tvar se mohou lišit, nejčastěji jde o plastové, sklolaminátové či kovové nádoby. Mohou být speciálně upravené, aby vyhovovaly specifikům tříděného druhu odpadu. Obvykle bývají označeny samolepkami, na kterých je uvedeno, jaký odpad se do kterého kontejneru třídí a jaký nikoli, příp. jsou tam uvedena místní specifika.

Se rozumí řízené působení biologicky aktivní složky na odpad za účelem změny vlastností odpadu spočívající např. ve snížení obsahu či uvolňování škodlivých látek obsažených v odpadu do roztoku, snížení objemu či hmotnosti odpadu nebo významné snížení patogenních biologických činitelů za účelem odstranění nebezpečné vlastnosti, kterou je infekčnost.

Jde vlastně o jakékoliv odpady, které jsou aerobně nebo anaerobně rozložitelné. Ve vztahu ke komunálnímu odpadu se jedná především o odpady z údržby sadů, parků a lesoparků, sídlištní a uliční zeleně, ale i travnatých hřišť a odpady ze hřbitovů ve vlastnictví, případně ve správě měst a ze zahrad ve vlastnictví fyzických osob (občanů). Patří sem také odděleně sebrané biologicky rozložitelné odpady z kuchyní a stravoven a z domácností (tzv. gastroodpady), ale i odpady z papíru, dřeva a přírodních textilií a z nich zhotovených oděvů. Bioodpady se v závislosti na svém složení a vlastnostech kompostují nebo se zpracovávají v bioplynových stanicích nebo se energeticky využívají ve spalovnách a jiných spalovacích zařízeních pro výrobu tepla či energie. Kompostovatelný odpad je zejména odpad rostlinného původu, tj. tráva, listí, větve a slupky od ovoce a zeleniny. Odpady živočišného původu, zejména pak zbytky jídel, kompostovat nelze.

Název má původ ve francouzských slovech „cellulose“ a „diaphane“, což znamená průhledný. Jedná se o tenkou průhlednou fólii, která se získává chemickou regenerací z celulózy dřeva nebo třeba bavlny. Při výrobě působí na celulózu hydroxid sodný, následně sirouhlík a tak vznikne viskóza. Díky působení chemických látek v lázni a praní pak dochází k výrobě celofánu, jeho křehkost snižuje přidaný glycerin. I přesto, že se jedná o polymer celulózy, k jehož výrobě se používá řada chemických látek, obsahuje celofán pouze uhlík, kyslík a vodík. Celofán je zdravotně nezávadný, nepropustný pro vzduch, bakterie i oleje, zato propouští vodní páru. Za objevem celofánu stojí švýcarský vědec Jacques E. Brandenberger, který si ho nechal v roce 1912 patentovat. V 60. letech 20. století jej začaly nahrazovat syntetické plasty, od 90. let se pro své vlastnosti dostává opět do popředí zájmu. Pro své vlastnosti je hojně používán jako obalový materiál, především se používá k balení cukrovinek a jiných potravin. Tento materiál je, na rozdíl od plastových fólií, biologicky plně rozložitelný, a proto můžeme „pravý celofán“ třídit do bioodpadu, celofánové náhražky patří do směsného odpadu. Pokud není jasné, zda se jedná o celofán, či plastovou náhražku, zkuste ho zakroutit – pravý celofán se neroztáčí.

Jedná se o polysacharid tvořený dlouhými rozvětvenými řetězci, které nejsou rozpustné ve vodě. Je to nejrozšířenější biopolymer (biologická makromolekula) na Zemi, který tvoří u rostlin zejména primární, ale i sekundární buněčné stěny. Celulózová vlákna se získávají ze dřeva a hojně se používají v textilním a papírenském průmyslu. Buničina, ve které tvoří celulóza hlavní podíl, se používá k výrobě papíru – je to tedy primární surovina, která se získává ze dřeva a z vláken bavlny, lnu a konopí. Derivátem jsou umělá vlákna, např. viskóza či acetát celulózy používané k výrobě umělého hedvábí či celofánu, můžeme z ní vyrábět i tzv. střelnou bavlnu. Při kácení stromů, tedy získávání primární suroviny určené k výrobě papíru, jsou celulózová vlákna nejdelší a mají nejvyšší kvalitu, v papírenství se proto používají k výrobě nejkvalitnějšího papíru. Délka vláken se při každém dalším zpracování papíru zkracuje. Třídění papíru je velmi důležité, průměrně jej totiž můžeme recyklovat sedmkrát a díky opakovanému použití šetříme primární suroviny, které můžeme nahradit právě druhotnými surovinami získanými pomocí recyklace vytříděného odpadu. Díky tomu ušetříme při výrobě 1 tuny papíru přibližně 2 tuny dřeva a 31 000 litrů vody. Jen v ČR nemusíme díky třídění papírového odpadu každoročně pokácet více než 2 200 000 stromů.

Černá skládka je definována Zákonem o odpadech č. 185/2001 Sb. Velmi stručně řečeno jde o nelegálně nahromaděný odpad. Přesněji je třeba černou skládku vnímat jako lokalitu, kde jsou po určitý čas shromážděny odpady různých druhů či kategorií, která není pro tento způsob nakládání s odpady technicky vybavena a tento způsob nakládání s odpady zde není povolen. Zpravidla se rovněž jedná o případy, kdy osoba či osoby odpovědné za navezení odpadů nejsou známy a je více než obtížné, nebo prakticky nemožné, je následně zjistit.

Z angl. circular economy, u nás se běžně používá označení oběhové hospodářství. Cirkulární ekonomika se odklání od modelu „vytěžit, vyrobit, použít a vyhodit“, praktikovaného při lineárním přístupu k odpadům. Naproti tomu preferuje šetrnější a efektivnější využívání zdrojů. Podrobněji pod pojmem oběhové hospodářství.

Pojem není zaveden zákonem ani jinou normou. V praxi se ale toto slovní spojení běžně používá pro označení odpadů, které vznikají v domácnostech. Domovní odpad v sobě zahrnuje využitelné složky, jako jsou třeba papír, plasty, sklo, kovy či nápojové kartony. Patří sem také bioodpad, nebezpečné složky a směsný (zbytkový) odpad. V domácnostech vznikají i další skupiny odpadů (viz další text), které ale nejsou pod pojem domovní odpad zahrnovány, jako např. objemné odpady, použité výrobky podléhající zpětnému odběru apod.

Pojem druhotná surovina není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. V praxi se ale běžně používá. Název napovídá, že jde o surovinu, kterou se rozumí látky a předměty, získané různými postupy z odpadů (většinou úpravou fyzikálních vlastností) – vznikly tedy lidskou činností a to je odlišuje od primárních surovin, které vznikly samy přírodními procesy bez lidského zásahu. Druhotné suroviny jsou používány v běžných výrobních procesech a nahrazují primární materiály, které mohou být často získávány z neobnovitelných zdrojů. Podmínkou, abychom mohli upravený odpad nazvat druhotnou surovinou, je, že po ní existuje poptávka na straně výrobců a běžně se s ní obchoduje. Druhotná surovina již není odpadem. Pro představu – druhotnou surovinou jsou vytříděné a slisované balíky s konkrétním druhem papíru, slisované PET láhve nebo upravené skleněné střepy. Každá druhotná surovina ale musí splňovat náročné kvalitativní podmínky zpracovatelů, aby se dala dále použít.

Vybírání odpadků z kontejnerů či popelnic je známé pod anglickým označením „Dumpster Diving“, které se dá přeložit také jako „noření do popelnic“. Lidé, kteří dumpster diving provádějí, hledají v popelnicích a kontejnerech na odpad obvykle potraviny, oděvy nebo jiné hodnotné či funkční věci. Nejčastěji se tímto způsobem snaží lidé v nouzi zajistit základní životní potřeby. Často však může být motivací i výdělečná činnost. Řada měst a obcí v ČR, ale také soukromých firem a podniků řeší problémy s vykrádáním kontejnerů, především na vytříděný papír. Jedná se ale o nezákonnou činnost, při které často dochází i k poškození kontejnerů nebo ke znečišťování prostranství kolem nich.

Autorizovaná obalová společnost EKO‑KOM, a.s., provozuje již od roku 1999 celorepublikový systém, který zajišťuje třídění, recyklaci a využití obalového odpadu na kvalitní evropské úrovni. Systém je založený na spolupráci průmyslových podniků (klienti systému), měst a obcí a také společností nakládajících s odpady. Neziskový systém zajišťuje, aby odpady z použitých obalů byly spotřebitelem vytříděny, svezeny sběrovou technikou, upraveny, dotříděny a konečně využity jako náhrada primárních surovin nebo případně jako zdroj energie. Do systému EKO-KOM je aktuálně zapojeno více než 21 000 klientů a přes 6 100 obcí a měst. Díky tomu má možnost třídit své odpady 99 % obyvatel ČR.

Původ slova „ekodesign“ je v angl. pojmu „ecodesign“, kde ovšem významově neoznačuje jen vzhled výrobku, ale zahrnuje komplexní proces od návrhu až po výrobu produktu. Setkat se lze také s termíny „eco-design“, resp. „ecodesign“ (ekodesign), v environmentálním pojetí pak s termíny „environmental design“ – environmentální design či „design šetrný k životnímu prostředí“, „design for environment“ – design pro životní prostředí, „green design“ – zelený design, ale také s označením „sustainable design“ – udržitelný design.Pojem ekodesign označuje systematický proces od návrhů až po vývoj produktu, při kterém se pracuje s několika důležitými faktory. Patří mezi ně například funkčnost, bezpečnost, ekonomičnost, využívání materiálů, které lze recyklovat, atd. Zásadní význam je připisován minimalizaci negativního vlivu produktu na životní prostředí, kdy se zohledňuje tento dopad z hlediska celého jeho životního cyklu. I proto klade ekodesign důraz právě na recyklovatelnost produktu.Během krátké doby existence se stal ekodesign významným nástrojem, který přispívá k ochraně životního prostředí, a v současné době se jedná o obor s rozvinutými strategiemi a propracovanou metodikou.Ekodesign je tak stále častěji důležitý pro management a také pro optimalizaci výrobních procesů, kdy je produkt hodnocen z hlediska celého životního cyklu. K tomu se využívá také tzv. systémová analýza LCA (Life Cycle Assessment).Ekodesign představuje efektivní nástroj, který má za cíl ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj. Při ekodesignu je důležité hledat řešení, kterými je možné předcházet poškozování životního prostředí v důsledku konzumního životního stylu a průmyslové výroby. Snahou „ekodesignování“ je používání šetrnějších materiálů a výrobních postupů k životnímu prostředí a zdraví lidí. Cílem je přinést úspornost tam, kde je to smysluplné, a naopak šetřit a vnášet kvalitu tam, kde je to žádoucí.

Stejně jako pojem „druhotná surovina“, také pojem „ekologická likvidace odpadů“ není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. V praxi se ovšem toto slovní spojení často používá a mnohdy jde o „marketingové označení“ způsobů a forem nakládání s odpady tak, jak je definuje zákon o odpadech. Likvidace odpadů je dříve používaný pojem, který v současnosti nahradilo tzv. odstranění odpadů. Jde tedy vlastně o činnost, která není využitím odpadů a v podstatě ukončuje nakládání s odpady. Jedná se o celou řadu činností, jako jsou skládkování, rozklad kalů v půdě, ukládání kalů nebo kapalných odpadů do povrchových nádrží či hlubinných prostor atd. Nejčastěji je pojem „ekologická likvidace odpadů“ spojován s likvidací vozidel s ukončenou životností (autovraků) či nebezpečných odpadů obecně. Ostatně v případě celé řady kapalin a náplní ve vozidlech mluvíme právě o nebezpečných odpadech. Jsou to látky, které mají jednu nebo více nebezpečných vlastností. Nebezpečné vlastnosti definuje zákon o odpadech a patří mezi ně například hořlavost, žíravost, dráždivost a toxicita. Nebezpečné odpady mohou při neopatrné nebo neodborné manipulaci poškodit zdraví lidí či zvířat nebo poškodit životní prostředí. V praxi se dále za nebezpečné odpady považují zbytky barev, laků, rozpouštědel, ropných látek, léků, hnojiv, čisticích prostředků atd. Nakládání s takovými odpady je velmi složitý proces. Nebezpečné odpady, které nám případně v domácnostech vzniknou, musíme přinést na sběrný dvůr, ze kterého pak putují tzv. oprávněné osobě – jednoduše řečeno firmě, která má povolení (a patřičné zázemí a vybavení) ke shromažďování a ekologické likvidaci těchto druhů odpadů. Nebezpečné odpady se musí před odstraněním dále upravovat pro eliminaci svých nebezpečných vlastností a k tomu jsou určena další specializovaná zařízení.

Výpočet se provádí prostřednictvím tzv. potenciálu globálního ohřevu (GWP – z angl. Global Warming Potential). Potenciál globálního ohřevu slouží k definici míry možného příspěvku konkrétního plynu ke skleníkovému jevu. Jako jednotka se při přepočtu příspěvku ke skleníkovému efektu využívá jedna molekula CO₂. Díky tomu můžeme stanovit tzv. ekvivalent CO₂ (zkráceně označován také jako CO₂ ekv., CO₂ eq., CO₂e). Jedná se o množství CO₂, které má ke skleníkovému jevu atmosféry stejný ekvivalentní příspěvek jako dané množství příslušného plynu vztažené obvykle k časovému horizontu 100 let.

Je výrobek s ukončenou životností podléhající zpětnému odběru. Jedná se o vybrané skupiny výrobků, u kterých existuje zákonná povinnost výrobce nebo dovozce a distributora zajistit zpětný odběr použitých výrobků od občanů i jiných subjektů a následně pak využití nebo ekologickou likvidaci těchto výrobků. K takovým výrobkům patří např. přenosné baterie a akumulátory, elektrozařízení, pneumatiky atd.

Použití odpadů obdobným způsobem jako paliva, za účelem získání jejich energetického obsahu, nebo jiným způsobem k výrobě energie. Jedná se zejména o spalování odpadu ve spalovně komunálních odpadů, která dosahuje vysokého stupně energetické účinnosti, to je dáno zákonem. Spalování odpadů se považuje za energetické využití pouze tehdy, jestliže použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob. Dále pokud se odpad použije jako palivo či jako přídavné palivo ve specializovaných zařízeních na výrobu energie, případně také na výrobu materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší.

Se rozumí např. odpařování, sušení, kalcinace, změna reakce (změna pH – neutralizace), změna chemického složení, odvodnění, srážení, filtrace, zpevňování (solidifikace), zapouzdření (enkapsulace), zatavení do skla (vitrifikace), zatavení do asfaltu (bitumenace), zatavení do síry, kombinace uvedených postupů atd.

Podrobněji viz pojem Potenciál globálního ohřevu.

Je iniciativa Evropské unie, která si klade za cíl dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 a zároveň podpořit udržitelný ekonomický růst. Tato politika se zaměřuje na boj proti klimatické změně, ochranu životního prostředí a podporu ekologických technologií.Některé hlavní prvky Green Deal zahrnují:1. Snížení emisí CO₂: Green Deal si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů, zejména CO₂, a dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. To znamená, že množství emitovaného CO₂ bude vyvažováno množstvím zachyceným nebo kompenzovaným, například prostřednictvím obnovitelných zdrojů energie a energetické efektivity.2. Obnovitelné zdroje energie: Podpora vývoje a používání obnovitelných zdrojů energie, jako jsou solární, větrné, vodní a biomasy, aby se snížila závislost na fosilních palivech a podpořil čistý a udržitelný energetický sektor.3. Energetická efektivita: Podpora opatření pro zvýšení energetické efektivity v průmyslu, dopravě, budovách a domácnostech s cílem snížit spotřebu energie a emise.4. Ochrana biodiverzity: Podpora ochrany přírodních ekosystémů a biodiverzity prostřednictvím iniciativ na ochranu lesů, mokřadů, moří a dalších přírodních oblastí.5. Hospodářský rozvoj a sociální spravedlnost: Zavedení opatření na podporu hospodářského růstu a tvorby nových pracovních míst v rámci ekologických odvětví a investice do sociálních programů pro zajištění spravedlivého přechodu k udržitelné ekonomice.Green Deal představuje komplexní a ambiciózní politický rámec, který vyžaduje spolupráci mezi vládami, průmyslem, občanskou společností a dalšími zainteresovanými subjekty k dosažení svých cílů v boji proti klimatické změně a dosažení udržitelného a prosperujícího budoucího světa.

Skleníkové plyny jsou plyny, které se vyskytují v atmosféře Země a jiných vesmírných těles. Emise skleníkových plynů se přepočítávají na tzv. ekvivalent oxidu uhličitého (CO₂ ekv.). Podle Kjótského protokolu dochází ke sledování 7 nejdůležitějších plynů, patří mezi ně: oxid uhličitý (CO₂), metan (CH₄), oxid dusný (N₂O), fluorované uhlovodíky (HFC), perfluorouhlovodíky (PFC), fluorid sírový (SF₆) a fluorid dusitý (NF₃). Právě tyto skleníkové plyny nejvíce přispívají k tzv. skleníkovému jevu (efektu).

V překladu z angličtiny je to tzv. Protokol o skleníkových plynech, který definuje globálně užívané označení korporátního standardu určeného pro měření a reportování tzv. uhlíkové stopy. Jedná se o mezinárodně nejvyužívanější nástroj pro „účtování emisí uhlíku“. GHC Protocol standardizuje postup měření, řízení a reportingu emisí skleníkových plynů podniku. U jeho zrodu stál Institut pro světové zdroje (World Resources Insitute, WRI) a Světová podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj (World Business Council for Sustainable Development, WBCSD). Green House Gas Protocol je používán jako základ pro velké množství programů, které inventarizují emise skleníkových plynů. Ideálním cílem je dosahovat tzv. uhlíkové neutrality. 

V Zákoně č. 541/2020 Sb., o odpadech, je v základních ustanoveních v paragrafu 3 stanovena hierarchie způsobů nakládání s odpady, která by měla být v rámci odpadového hospodářství dodržována v pořadí: předcházení vzniku odpadů, příprava k opětovnému použití, recyklace odpadů, jiné využití odpadů (například energetické), odstranění odpadů. Zjednodušeně řečeno je nejlepší odpad nevytvářet a ten vyprodukovaný vždy vytřídit, aby měl šanci na recyklaci či například na energetické využití. K tomu se přistupuje například u výmětu, bioodpadu či u některých obtížně recyklovatelných typů plastů, které se používají k výrobě tzv. TAP (tuhých alternativních paliv) nebo elektrické energie. Poslední možností by mělo být odstranění odpadů, tedy v kontextu hierarchie nakládání s odpady je tím myšleno jeho uložení na skládku. V případě, kdy odpad skončí na skládce odpadu, není šance na jeho další efektivní využití – kromě toho, že skládky zbytečně zabírají přírodu, mají i jiné negativní dopady na životní prostředí (při tlení odpadu se uvolňují skleníkové plyny apod.). V některých případech je možné se od hierarchie nakládání s odpady odklonit, jednotlivé případy jsou posuzovány na základě celkových dopadů životního cyklu od vzniku odpadu na životní prostředí. Při uplatňování hierarchie nakládání s odpady se bere v potaz celý životní cyklus výrobků a použitých materiálů, především pak s ohledem na co nejmenší dopad na lidské zdraví a životní prostředí. Tato problematika úzce souvisí s tzv. odpadovým hospodářstvím, které je na této hierarchii založeno.

Hliník je lehký kov stříbřitě šedé barvy, který se průmyslově vyrábí od roku 1859. V přírodě se vyskytuje ve formě sloučenin – nejznámější je bauxit. Získávání hliníku z bauxitu je poměrně náročné a vzniká při něm velké množství dalších odpadů. Hliník, především díky své odolnosti a nízké hmotnosti, nalezl a stále nalézá široké uplatnění. Čistý hliník je dobrý vodič elektrického proudu a je široce používaný v elektrotechnice. Nejčastěji se ale používá ve formě slitin, které mají využití ve stavebnictví, strojírenství, v automobilovém a leteckém průmyslu a mnoha dalších oborech průmyslové výroby. Také v našem každodenním životě se s ním setkáváme v podobě nejrůznějších výrobků, jako jsou například kuchyňské nádobí, příbory nebo tenké potravinářské fólie, konkrétně alobal. Slitiny hliníku jsou používány také jako obalový materiál, nejčastěji ve formě nápojových plechovek a konzerv. Hliníková fólie je třeba součástí nápojových kartonů. Obalový hliník nebo i drobné hliníkové předměty z našich domácností třídíme do kontejnerů určených pro sběr kovových odpadů. Kontejnery určené pouze pro sběr kovů mají nejčastěji šedou barvu. Kovy však mohou být sbírány i společně s jiným druhem tříděného odpadu. Pak je taková nádoba viditelně označena také šedou nálepkou KOVY. Hliníkový odpad lze odevzdat i ve sběrném dvoře nebo ve výkupnách sběrných surovin. Hliníkový odpad má velmi dobré recyklační vlastnosti. Jeho kvalita není recyklací snižována, a dá se tedy recyklovat opakovaně. Díky tomu lze při recyklaci uspořit až 95 % energie oproti výrobě nového, tedy primárního hliníku. Recyklací 1 kg hliníkového odpadu lze ušetřit asi 8 kg bauxitu, 4 kg pomocných chemických produktů a 14 kWh elektřiny.

Skupina sběrných nádob určených ke shromažďování a sběru odpadů. V obcích se jedná nejčastěji o sběrné nádoby objemů 60 až 4 000 litrů, plastové, kovové nebo sklolaminátové, různého tvarového provedení s barevnou odlišností podle shromažďovaného druhu odpadu. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen.

Je proces, při kterém se polymerní materiály z plastů rozkládají na jejich chemické složky, nebo se přeměňují na nové polymerní materiály. Tento proces se liší od mechanické recyklace, která spočívá ve sběru a třídění plastů, následovaném tavením a formováním do nových produktů.V chemické recyklaci jsou plasty obvykle podrobeny termickému rozkladu nebo chemickému zpracování, aby se rozložily na monomery nebo další jednodušší chemikálie. Tyto monomery lze pak použít k vytváření nových plastových výrobků nebo k výrobě dalších chemických látek.Chemická recyklace plastů má potenciál zmenšit množství odpadu, který končí na skládkách odpadu nebo je spalován, a umožnit obnovení cenných surovin nebo materiálů. Nicméně, technologie pro chemickou recyklaci mohou být náročné z hlediska nákladů, energetické efektivity a environmentální udržitelnosti, a proto je stále probíhá výzkum a vývoj v této oblasti.

Systém společného nakládání s komunálním odpadem a použitými obaly, např. papírové obaly se třídí do jedné nádoby spolu s novinami, letáky atp. V některých zemích se používá tzv. duální systém, tj. systém, kdy se obaly a „neobaly“ třídí každý zvlášť.

Jedná se o proměnu dlouhodobého režimu počasí na Zemi. Pojem zahrnuje změnu stavu klimatického systému, kterou lze identifikovat prostřednictvím proměn jeho vlastností po dobu alespoň několika desetiletí, a to bez ohledu na to, je-li vyvolána přirozenými faktory, nebo lidskou činností. Jedná se také o veškeré změny klimatu, včetně jeho přirozené variability. Geologická světová historie Země prošla několika změnami klimatu, které trvaly tisíce až miliony let. Mezi proměnné patřila třeba činnost Slunce, geologické procesy, dopady meteoritů či kosmické poměry. Současná situace se liší jak příčinami, kdy je spouštěčem především činnost lidstva, tak nebývalou rychlostí změn. Zejména posledních cca 200 let, kdy došlo k rapidnímu populačnímu růstu, civilizačnímu pokroku a vynálezu nových technologií, které jsou mnohdy závislé na výrobě energií ze spalovaných fosilních paliv, dochází k rychlejším a znatelnějším změnám. Uvolňováním tzv. emisí skleníkových plynů do atmosféry dochází ke změnám fyzikálních vlastností a k tzv. skleníkovému efektu. V důsledku skleníkového efektu dochází k propouštění slunečního záření, které více ohřívá povrch Země, současně ovšem tepelné záření neuniká zpět do kosmu a to vede k přehřívání planety Země. V důsledku lidské činnosti a jejího vlivu tak dochází nejen ke globálnímu oteplování, ale také k výrazným změnám v téměř všech částech biosféry, včetně změn hladin moří. Ideální proto je dosahovat uhlíkové neutrality.

Komunální odpad je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob (občanů) a také podnikajících subjektů (drobní živnostníci a malé firmy), které jsou zapojeny do odpadového hospodářství obce. Patří sem tedy tzv. domovní odpad, dále odpad ze zeleně (ze soukromých a veřejných zahrad, parků a zelených ploch), odpad z údržby obce (odpady ze hřbitovů, odpady z čištění ulic a komunikací – uliční smetky –, odpad z odpadkových košů apod.). Komunální odpad zahrnuje také podobné odpady pocházející od podnikajících a právnických osob (komunální odpady z drobných provozoven a obchodů, kanceláří, institucí, úřadů apod.). Tyto subjekty by však měly mít s obcí nebo městem smlouvu o zapojení do systému obce.

Kontejnery na třídění kovů jsou plastové, plechové nebo sklolaminátové nádoby na tříděný odpad, které mají odpovídající značení a barvu. V České republice se používá v souvislosti s tříděním kovů a kovových obalů barva šedá. Může se jednat o značení na kontejnerech formou šedé samolepky nebo šedé barvy kontejneru, případně jen jeho části. Setkat se můžeme i s kontejnery, které slouží pro společný sběr dvou i více druhů tříděných odpadů. V takovém případě se může jednat o společný sběr kovů například s plasty či papírem, a dokonce i s nápojovým kartonem. Dodatečné roztřídění je pak zajištěno na příslušné dotřiďovací lince. Důležitým prvkem pro orientaci, kam kovy správně třídit, je šedá samolepka s popisem, co konkrétně do této nádoby třídit. Nejčastěji se jedná o kovy a kovové obaly s recyklačními značkami 40 FE – železo, 41 ALU – hliník a 42–49 – ostatní kovy. Do kontejneru na třídění kovů tak patří plechovky od nápojů a konzerv, zcela vyprázdněné nádobky od deodorantů či šlehaček, kovové tuby, alobal, kovové zátky a víčka, drobné kovy z domácností jako hřebíky, šroubky, kancelářské sponky a podobně.

Kontejnery na třídění nápojového kartonu jsou veřejně přístupné nádoby na tříděný odpad označené oranžovou samolepkou s informacemi o dalších detailech třídění. Kontejnery nebo jejich části jsou také označeny oranžovou barvou, často se jedná například o oranžové víko, případně může být kontejner oranžový celý. Důležité je označení na kontejneru, v případě nápojového kartonu jsou to recyklační značky C/PAP, C/PAP 81 a C/PAP 84. Tyto údaje značí typ nápojového kartonu a kombinace materiálů, ze kterých jsou vyrobeny. Vlastnosti složení ovlivňují další zpracování nápojového kartonu vč. procesu recyklace. Do tohoto kontejneru patří krabice od mléka, džusů nebo vína, mléčných výrobků (např. ochucených mlék) a dalších typů nápojů. Každý nápojový karton bychom měli před vytříděním do příslušného kontejneru vyprázdnit a sešlápnout. Podrobněji viz Zajímavosti o oranžovém kontejneru.

Kontejnery na třídění papíru jsou veřejně přístupné nádoby na tříděný odpad označené příslušným značením, případně odpovídající barvou. V případě papíru se jedná o barvu modrou. Běžně se setkáváme se značením formou samolepky nebo určité části kontejneru vyrobené z modrého materiálu (často se jedná například o modré víko, případně může být kontejner modrý celý). Samolepka se značením obsahuje informace o tom, co konkrétně do příslušné nádoby třídit, a také se symboly označujícími složení materiálu, ze kterého se obal skládá. Do kontejneru na tříděný papír patří obaly označené recyklačními značkami PAP: 20, 21, 22 a 39. Do kontejneru na třídění papíru patří: kancelářský papír, sešity, knihy bez vazby, krabice, papírové obaly, výrobky a obaly z lepenky, papírové obálky, letáky.

Kontejnery na třídění plastu jsou veřejně přístupné nádoby na tříděný odpad s příslušným značením, případně odlišené použitou barvou. V České republice používáme v souvislosti s tříděním plastů žlutou barvu. Může se jednat o značení na kontejnerech formou žluté samolepky nebo určité části kontejneru vyrobené ze žlutého materiálu, často se jedná například o žluté víko, případně může být kontejner žlutý celý. Samolepka se značením obsahuje informace o tom, co konkrétně do této nádoby třídit. Obvykle tam najdete také recyklační symboly označující materiály, které patří vyhodit do kontejneru na třídění plastu. Třídíme plastové obaly s recyklačními značkami PET 1, HDPE 2, LDPE 4, PP 5, PS 6, 7 (obaly od CD a DVD nosičů, pouzdra na mobily apod.). Do kontejneru na třídění plastů patří např. plastové sáčky a tašky, fólie, PET láhve, plastové nádoby a obaly (od kosmetických a drogistických přípravků), obaly od sypkých potravin nebo bonbonů, plastové kelímky (od jogurtů, pokrmových tuků), výrobky z plastu (kbelíky, některé typy hraček). Obal bychom měli vyprázdnit, zbavit nečistot a sešlápnout.

Kontejnery na třídění skla jsou veřejně přístupné nádoby na tříděný odpad označené příslušným značením, případně barvou. Pro třídění skla používáme v České republice zelenou a bílou barvu kontejnerů nebo jejich kombinaci. Kontejnery na třídění skla jsou buď samostatné – na barevné sklo (zelený) a na čiré sklo (bílý), nebo existuje dvojkombinace ve formě jednoho kontejneru přepaženého napůl se dvěma vhozovými otvory. Kontejnery jsou označené samolepkou, která obsahuje informace, co do příslušné nádoby třídit, a opatřené symboly označujícími materiály, ze kterých je obal vyroben. Třídíme obaly označené recyklačními symboly pro sklo: GL: 70, 71 a 72. Do zeleného kontejneru obecně patří tzv. barevné sklo (zelené, hnědé, modré ve formě láhví, skleněných obalů potravin a kosmetiky), dále menší kusy tabulového skla (vč. čirého – v tomto případě netřídíme do bílé části kontejneru nikdy). Do bílého kontejneru na sklo patří bezbarvé – tedy čiré sklo (např. láhve, obaly od potravin, kosmetiky, zavařovačky).

Kontejnery (na odpad) jsou veřejně přístupné nádoby určené k odkládání vytříděného odpadu, který je určen pro použití v recyklačním procesu. Kontejnery na tříděný odpad mohou mít různé tvary a velikosti – tedy objem. Kontejnery mohou být vyrobeny z nejrůznějších materiálů (železného plechu, tvrdého laminátu nebo plastu). Mohou být speciálně upravené, aby vyhovovaly specifikům tříděného materiálu. Informace o surovinách, které se v kontejneru shromažďují, naleznete přímo na sběrných nádobách – nejčastěji prostřednictvím značení specifikovaném na samolepkách. Nádoby na tříděný odpad jsou značené příslušnou barvou odpovídající druhu odpadu, který se má do nádob třídit. Kontejner je buď vyrobený v příslušné barvě celý, nebo pak jeho část (nejčastěji se jedná o víko), vždy je označený samolepkou příslušné barvy. V České republice se kontejnery na tříděný odpad označují dle druhu tříděného odpadu následovně: modrá – papír, zelená – barevné sklo a bílá – čiré sklo, oranžová – nápojový karton, žlutá – plasty, šedá - kovy,  hnědá – biologický odpad atd. Sběr tříděného odpadu spadá do kompetencí obcí, proto se může systém třídění odpadu v jednotlivých obcích lišit. Další používané výrazy: třídící kontejnery, třídicí kontejnery, nádoby na třídění.

Kovy a slitiny kovů jsou velmi často využívané technické materiály, které disponují řadou fyzikálních a chemických vlastností. Pro své mechanické vlastnosti (pevnost, tvrdost a pružnost) jsou hojně využívány ve světě obalů. A to buď pro ochranu potravin a nápojů, nebo jako přepravní obaly. Nejčastěji se můžeme setkat s obaly vyrobenými ze železa (oceli) nebo hliníku, které mají výborné bariérové vlastnosti. Pro povrchové úpravy obalových kovů se dále požívá chrom, cín nebo zinek. Na ochranu potravin se kovy využívají v různých podobách. Jako tenké fólie, konzervy, nápojové plechovky, tuby, misky, sudy, konve nebo jako funkční části obalů – víčka a zátky. Na kovových obalech se vyskytují recyklační symboly v podobě znaku trojúhelníku složeného ze tří šipek, který doplňuje číselné označení v rozmezí 40–49 a příslušné písmenné zkratky. Obaly ze železa jsou tak označeny 40 FE, obaly z hliníku 41 ALU a čísla 42–49 patří ostatním kovům. 

Činnost, která není využitím odpadů a v podstatě ukončuje proces nakládání s odpady. Jedná se o celou řadu činností, jako jsou skládkování, rozklad kalů v půdě, ukládání kalů nebo kapalných odpadů do povrchových nádrží či hlubinných prostor atd. Komunální odpad je nejčastěji odstraňován skládkováním. Pojem odstraňování nahradil dřívější pojem zneškodnění či likvidace odpadů.

Je opakem oběhového hospodářství (tzv. cirkulární ekonomiky). Vychází z modelu lineární ekonomiky, která pracuje na základě pilířů: suroviny, výrobek, distribuce, spotřeba, odpad. Cirkulární ekonomika zahrnuje suroviny, (ekodesign), výrobu, distribuci, spotřebu, sběr, recyklaci a ideálně minimum zbytkového odpadu k odstranění. Ve společnosti se tento tradiční ekonomický model uplatňuje čím dál méně, například kvůli negativním dopadům na životní prostředí, nedostatečně efektivnímu hospodaření se zdroji, působení politicko-společenských vlivů apod.

Pojem littering pochází z anglického slova „litter“, které je ekvivalentem pro české smetí či odpadky. Jelikož nemáme k tomuto slovu vhodný výraz, označení littering se běžně využívá i u nás. Litteringem se rozumí odpad volně pohozený či ponechaný na místě pro něj nevyhrazeném, ať už na veřejném prostranství, či v přírodě. Mezi typický litteringový odpad patří cigaretové nedopalky, obaly od sladkostí či rychlého občerstvení, žvýkačky a v současné době bohužel také ochranné roušky a respirátory. Míra litteringu je vyšší například v místech, kde se pohozený odpad již vyskytuje, nebo v místech, kde chybí nádoby na sběr odpadu. Důležitým faktorem jsou i sociální a osobní normy. Na první komplexní studii zkoumající littering v České republice se v letech 2007 a 2008 podílela společnost EKO‑KOM, která u nás zajišťuje systém sběru a recyklace obalových odpadů. Více o problematice volně pohozeného odpadu na littering.cz.

Více v článku

Se rozumí např. lisování, drcení či rozplavování odpadů a dále úprava složení odpadu, která zahrnuje i dotřídění odpadu, tj. oddělení jednotlivých složek odpadu, prováděné především za účelem jejich roztřídění podle druhů a typů materiálů, s nimiž je zpravidla dále nakládáno rozdílným způsobem.

Měrnou produkcí odpadů se rozumí množství vyprodukovaných odpadů vztažené na určitou měrnou jednotku. Ve spojení s komunálním odpadem je to nejčastěji množství odpadů vyprodukovaných „průměrným“ občanem za určité časové období (například kilogramy na obyvatele za týden nebo kilogramy na obyvatele za rok).

Tzv. mikroplasty jsou definovány jako plastové částečky menší než 5 mm, přičemž spodní hranice není jasně stanovena. Plastové částice menší než 1 µm pak nazýváme . Mikroplasty dělíme na primární a na sekundární. Původ tzv. primárních mikroplastů se pojí k výrobě, jedná se většinou o odpadní materiál, který ale může najít další uplatnění při výrobě nových produktů (plastové částice se používají například v kosmetice při výrobě peelingů, v čisticích a abrazivních prostředcích apod.). Tzv. sekundární mikroplasty se uvolňují při rozpadu větších kusů plastů, při mechanickém opotřebení, působení chemických látek, světla a dalších vnějších vlivů. Sekundární mikroplastové částice se uvolňující například při praní oděvů vyrobených z plastových vláken (nylon, polyester apod.), při otěru pneumatik, ale také třeba při rozkladu plastového odpadu (velmi negativní dopad mají nedopalky cigaret, které obsahují ve filtrech drobné plastové částice). Výskyt mikroplastů je celosvětový problém, protože je neumíme jednoduše odstranit. Podle nejnovějších výzkumů se již staly součástí potravního řetězce. Jak může docházet ke kontaminaci drobnými plastovými částicemi? Mikroplasty se hojně vyskytují například v povrchových vodách, kam se dostávají mimo jiné i z komunálních a průmyslových odpadních vod, ve kterých se objevují ve vysokých koncentracích. Při čištění odpadních vod jich je odstraněno cca 90 %, značné množství mikroplastů se nachází v odpadních kalech, které se používají jako hnojivo zemědělské půdy. Touto cestou se tak dostávají do koloběhu vody, následně do půdy, rostlin, zvířat a stávají se tak součástí potravního řetězce. Ideální je předcházet používání plastů, plastový odpad třídit a rozhodně odpad nepohazovat v přírodě.

V anglickém jazyce se používá označení „microplastics“. Jedná se o zkrácené označení pojmu „plastové částečky menší než 5 mm“. Spodní hranice velikosti mikroplastových částic není jasně stanovena. Pokud jsou mikroplasty menší než 1 µm, nazýváme je nanoplasty. Podrobněji v pojmu „Mikroplastové částice“.

Jedná se o metodiku měření odpadu, který putuje k materiálovému využití. Nová metodika byla v České republice poprvé oficiálně uplatněna na výsledky třídění a recyklace odpadů za rok 2021. Došlo ke změně tzv. měřicího bodu recyklace. Zatímco do roku 2020 byla v ČR recyklace obalových odpadů počítána na úrovni vstupu odpadu do některého z recyklačních procesů a zpracování odpadu, nově od roku 2021 je hodnoticí bod recyklace posunut do tzv. koncové recyklace. Místem výpočtu je tedy nově místo, kde materiály odpadů z obalů vstupují do konečné fáze procesu recyklace, ve které je odpad přepracován na finální výrobky, materiály nebo látky. Současně došlo ke změně definice recyklace odpadů legislativně. Zatímco dříve bylo za recyklaci považováno materiálové využití odpadů i výroba tzv. certifikovaných paliv (TAP), od roku 2021 je recyklací pouze materiálové využití odpadů. Výroba certifikovaných paliv je nově považována za tzv. energetické využití odpadu (EVO) a do recyklace dle nové definice není počítána.

Směsné nebo také tzv. vícekomoditní sběry tříděného odpadu představují soustřeďování více druhů odpadu do jedné společné sběrné nádoby. I tento způsob třídění odpadu má určitá omezení, ne všechny druhy odpadů lze třídit dohromady, záleží na logistických možnostech svozových společností, technologickém vybavení třídicích linek a na dalších faktorech. Důvody pro tento způsob třídění odpadu v obcích se liší – může se jednat například o nedostatek místa na barevné kontejnery, o úsporu finančních nákladů a podobně. Podrobněji v článku Jak funguje multikomoditní sběr odpadu?.

Droboučké plastové částice menší než 1 µm, mohou být zahrnuty i pod pojmem tzv. mikroplasty.

Mezi nebezpečné odpady patří ty odpady, které obsahují látky s jednou či více nebezpečnými vlastnostmi. Mezi nebezpečné se řadí také obaly takovými látkami znečištěné. Nebezpečné vlastnosti definuje zákon o odpadech a patří mezi ně například hořlavost, žíravost, dráždivost a toxicita. Nebezpečné odpady mohou při neopatrné nebo neodborné manipulaci poškodit zdraví lidí či zvířat, případně poškodit životní prostředí. V praxi se jedná o zbytky barev, laků, rozpouštědel, ropných látek, léků, hnojiv, čisticích prostředků a ochranné oděvy znečištěné nebezpečnými látkami apod. Více než 90 % nebezpečných odpadů pochází z průmyslu, ale běžně se s nimi setkáváme i v domácnostech. Nebezpečné látky bývají na obalech označené výstražnými značkami. Nebezpečné odpady z domácností nelze odkládat do běžných popelnic ani barevných kontejnerů. Je třeba s nimi zacházet zodpovědně a odkládat je do sběrného dvora, který je pro jejich sběr a uložení vybaven. Případně lze využít takzvaného mobilního sběru, pokud je obcí organizován. V případě nejasností s nějakým prázdným obalem je dobré řídit se informací na etiketě obalu. Ta poradí, jakou nebezpečnou vlastnost původní obsah má a jak s daným obalem naložit. Prošlé či nespotřebované léky, které se mezi nebezpečné odpady také řadí, lze bezplatně vrátit do jakékoliv lékárny.

Obalem rozumíme výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy (plast, papír, sklo, nápojový karton, kovy atd.), který plní několik úloh. Především slouží k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli. Obal především chrání produkt před vnějšími vlivy, ovlivňuje jeho trvanlivost, uchovává chuť a barvu a dodává výrobku finální tvar. Dále obal hraje zásadní roli při prodeji produktů – lidé vnímají produkt jako celek, svoji roli hraje kvalitní a neotřelé zpracování, barvy, kvalita obalového materiálu a další. Významná je také informační úloha obalu, která poskytuje spotřebiteli povinné a další užitečné informace o produktu. Obal obsahuje informace o složení materiálů, ze kterých je vyroben – každý druh obalu má specifické značení – tzv. recyklační značky nám napovídají, kam obalový odpad správně vytřídit, příp. jak jinak s ním naložit. Specifickou skupinou jsou vratné obaly, pro které existuje zvláště vytvořený způsob pro možnost vracení použitého obalu tomu, kdo jej uvedl do oběhu (zákon o obalech).

Obal je neodmyslitelnou součástí výrobků. Plní-li funkci prodejního, skupinového nebo přepravního obalu, pak slouží k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobků určených spotřebiteli nebo jinému koncovému uživateli. Každý obal však jednou přestane plnit svoji funkci a stane se z něj odpad, nebo přesněji obalový odpad. Většina obalů je vyrobena z plastu, papíru, skla, kovu, dřeva a také nápojového kartonu. To umožňuje jejich další využití v podobě vstupní suroviny pro zpracování a výrobu nových výrobků. Díky recyklaci tak mohou z použitého obalového odpadu vzniknout znovu i nové obaly. Pro účinný proces recyklace je nutné použité odpady z obalů především z domácností třídit dle materiálového složení a odkládat je do příslušných barevných kontejnerů určených pro sběr tříděného odpadu. 

Cílem oběhového hospodářství je změna modelu „vytěžit, vyrobit, použít a vyhodit“ (tzv. lineární hospodářství/ekonomika) k šetrnějšímu a efektivnějšímu využívání zdrojů. Jedná se tedy o způsob výroby a spotřeby různými vhodnými formami, například opravováním a repasováním, sdílením, pronajímáním, opětovným používáním či recyklací, kdy díky těmto přístupům dochází ke zhodnocení existujících výrobků, surovin a materiálů. Díky tomu je prodlužován životní cyklus produktů a také je minimalizován odpad. V případě, kdy není možné produkty dále využít, dochází k recyklaci a získané druhotné suroviny jsou opět využity, a tedy zhodnoceny i ekonomicky. Důvodů, proč přistoupit k oběhovému hospodářství, je celá řada. Z hlediska ochrany životního prostředí se například díky využívání druhotných surovin zpomaluje používání primárních surovin – tím dochází k menšímu poškozování přírody a biotopů. Současně dochází ke snižování logistické a zpracovatelské zátěže a spolu s dalšími faktory dochází díky oběhovému hospodářství ke snižování emisí skleníkových plynů. Již ve fázi návrhu výrobku by měla být snaha vyvinout jej tak, aby byl účinnější a udržitelnější, což může ovlivnit výši energie a zdrojů potřebných k jeho výrobě – podle odhadů lze totiž až 80 % dopadu produktu na životní prostředí eliminovat již při návrhu výrobku. Výše uvedené by se mělo týkat i obalů, které představují značnou zátěž a jejichž produkce neustále roste. Při jejich návrzích by měl hrát důležitou roli tzv. ekodesign obalů, který také pracuje s principem opětovného využití či recyklace. Dalším důležitým hlediskem je snížení závislosti na surovinách, která roste, ale zásoby primárních surovin nejsou nevyčerpatelné. Recyklace je cestou ke zmírnění rizik navázaných na nabídku, dostupnost a dovoz surovin či výkyvy cen. Přepracování materiálů a výrobků může vést k inovacím, zvyšování konkurenceschopnosti, hospodářskému růstu, vytváření nových míst a také k úspoře financí spotřebitelů. Pojem oběhové hospodářství se používá v ČR; v zahraničí, ale i u nás se používá označení cirkulární ekonomika.

Činnost, při které dochází k oddělení vybraných složek odpadů za účelem jejich využití nebo odstranění. Tříděným sběrem odpadů je sběr, kdy je tok odpadů oddělen podle druhu a povahy konkrétního odpadu s cílem usnadnit jeho specifické zpracování (např. recyklaci).V praxi je tento pojem spojován nejčastěji s odděleným sběrem využitelných složek, které se dále recyklují nebo jinak využívají. Označuje se tak i sběr nebezpečných složek komunálních odpadů, protože ty vyžadují speciálnější způsoby dalšího nakládání, než běžný komunální odpad.

Odpad je movitá věc, které se člověk zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit – např. z důvodu ohrožení životního prostředí nebo lidského zdraví. Definice je podle platného zákona o odpadech mnohem složitější. Pro běžnou praxi je důležité, že se jedná o movitou věc a máme úmysl nebo povinnost se jí zbavit.

Pojem odpadové hospodářství upravuje zákon o odpadech. Podle něj se odpadovým hospodářstvím rozumí činnost zaměřená na předcházení vzniku odpadu, na nakládání s odpadem, na následnou péči o místo, kde je odpad trvale uložen, zprostředkování nakládání s odpady a kontrola těchto činností. Odpadové hospodářství je založeno na jeho hierarchii, v níž je prioritou předcházení vzniku odpadu. Nelze-li vzniku odpadu předejít, pak v pořadí následují příprava odpadu k opětovnému použití, recyklace, jiné využití, včetně energetického využití odpadu, a není-li možné ani to, pak jeho odstranění.

Offsety emisí jsou definovány jako kvantifikované snížení emisí skleníkových plynů používané pro kompenzaci (tj. offset) emisí skleníkových plynů emitovaných někde jinde (jiným původcem), například pro splnění dobrovolného nebo povinného cíle redukce emisí skleníkových plynů. Kompenzace jsou vypočteny vzhledem k výchozí hodnotě, která představuje hypotetický scénář pro původní stav (tj. úroveň emisí v případě neexistence offsetového projektu). Zjednodušeně se jedná o snižování nebo kompenzaci množství emisí skleníkových plynů, které jsou vypouštěny do atmosféry, příp. se jedná o zamezení jejich vzniku, čímž dochází ke snižování tzv. uhlíkové stopy. Může se jednat například o podporu projektů zaměřených na výsadbu rostlin, využívání obnovitelných zdrojů apod.

První plechovky pocházejí z Bavorska ze 14. století. Dále se vyvíjely a na začátku 19. století byly poprvé použity na uchovávání potravin za pomoci tepelného sterilování. Velký rozmach plechových konzerv nastal po druhé světové válce. Plechovka je nádoba vyrobená z kovu, nejčastěji z oceli, nerezové oceli nebo hliníku. Plechovky se vyrábějí jako třídílné nebo dvoudílné obaly. Třídílné plechovky se vyrábějí výhradně z ocelového plechu a tvoří je plášť, dno a víčko. Plášť se vystřihuje z plechových tabulí, které se pak stáčejí a spojují pájením (pro potravinářské aplikace se již tato metoda nepoužívá), svařováním nebo lepením. Na obou stranách hotového pláště plechovky se potom vytváří obruba k naválcování víčka a dna. Tento typ plechovky známe jako takzvanou konzervu. Dvoudílné plechovky mají dno i plášť z jednoho kusu a vyrábějí se tažením. Oproti „konzervě“ je tento proces náročnější. Víčko se přiválcuje po naplnění plechovky. Vyšší tvary dvoudílných plechovek se vyrábějí především z hliníku a známe je jako nápojové plechovky. Nižší tvary těchto plechovek se vyrábějí i z ocelového plechu, třeba pro paštiky nebo rybičky. Proti třídílným plechovkám mají tyto dvoudílné jisté výhody. Díky absenci spoje pláště mají větší pevnost a těsnost, což je výhodou pro obaly s větším vnitřním tlakem. Především pro sycené nápoje, pivo, aerosoly a další. Každý použitý materiál plechovek má navíc celou řadu dalších povrchových úprav, aby nedocházelo ke korozi vlivem působení samotné náplně nebo povětrnostních vlivů. Plechovky označené recyklačními symboly 40 FE (železné) a 41 ALU (hliníkové) jsou praktickým obalem i díky možnosti opakované recyklace. Po úplném vyprázdnění je proto třídíme do nádob určených pro sběr kovového odpadu nebo odneseme do sběrného dvora, případně do výkupny druhotných surovin.

Popelnice je již ustálené označení nádoby válcového tvaru, používané k ukládání odpadu.  Termín popelnice se začal pravidelně užívat ve 20. letech 20. století, kdy se již systémově řešil sběr a svoz popela z domácích topenišť. Tehdy byly popelnice výhradně plechové, později přibyly i pozinkované. Ty se ostatně používají i v současnosti a mají objem 110 litrů. V posledních desetiletích se používají také plastové popelnice v objemech od 80 do 240 litrů. Popelnice z plastu poskytují větší komfort především při manipulaci díky kolečkům a nízké hmotnosti a ve srovnání s kovovými popelnicemi lépe odolávají povětrnostním vlivům.

Používá se k definici míry potenciálního dopadu konkrétního plynu ke skleníkovému jevu. Při přepočtu se jako jednotka využívá jedna molekula CO₂. Tak můžeme určit tzv. ekvivalent CO₂, který můžeme zkráceně označovat také jako CO₂ ekv., CO₂ eq., CO₂e.

Přístup, jehož výsledkem je předcházení vzniku odpadu. Tyto kroky může podniknout každý z nás například vhodným výběrem obalů a produktů. V případě domácnosti s několika členy je vhodnější nakupovat výrobky ve větších baleních (např. jogurt kupujeme namísto malých balení ve větších plastových kelímcích či kyblících apod.). Na nákupy nosíme vlastní opakovaně použitelné tašky. Snažíme se eliminovat užívání jednorázových obalů (boxy na jídlo nahradí opakovaně použitelná krabička, namísto PET láhví s vodou preferujeme opakovaně plnitelnou láhev s kohoutkovou vodou, kelímky nahrazujeme opakovatelně použitelnou nádobou atd.). Předcházení vzniku odpadu ale mohou ovlivnit i města a obce například tak, že na veřejných akcích nepodporují používání jednorázového nádobí apod. Stejně tomu je i v případě firem, které přizpůsobí svým potřebám nákupy, formy balení, ve kterých nakupují zásoby, atd. Další možností je nakupování bez obalu, nákupy do „vlastních“ opakovatelně použitelných nákupních tašek, ale také opakované používání obalů (re-use) v domácnostech – typické například pro sklenice s víčky (zavařovačky), konzervy, uzavíratelné láhve apod.

Primární suroviny vznikly přírodními procesy bez lidského zásahu. Jedná se např. o uhlí, plyn, vodu atd. Pro výrobu plastů je primární surovinou ropa, kterou je třeba vytěžit, pro výrobu papíru jsou to stromy, které musí být pokáceny, pro výrobu nápojových plechovek je to hliník, který je potřeba vytěžit, nápojové kartony se skládají z vrstev papíru, plastu a někdy i hliníku (UHT). Díky třídění odpadu můžeme přistoupit k recyklaci odpadu a získáváme tak druhotné suroviny, kterými můžeme nahrazovat či doplňovat při výrobě ty primární – blíže na příkladu skla. Pro výrobu skleněných produktů jsou primární surovinou křemičité písky, které musí být vytěženy a těžbě musí ustoupit příroda. Vytěžené křemičité písky putují ke zpracovatelům a od nich ke sklářům, kde jsou zpracovány ve skleněné produkty. Při výrobě nového skla můžeme použít až 65 % střepů (druhotná surovina) ze skla vytříděného do kontejnerů na sklo a díky tomu můžeme ušetřit až 95 % energie. Již zpracované sklo totiž potřebuje při opětovaném tavení mnohem nižší teplotu a kratší čas. Sklo lze recyklovat donekonečna.

Pro definici pojmu existuje mnoho různých zdrojů a pohledů. Výrobek je předmětem nabídky a poptávky, slouží ke spotřebě a k uspokojení přání, potřeb a očekávání. Z uživatelského hlediska je při nákupu výrobků důležitých mnoho faktorů – například cena, kvalita, dostupnost, vhodné načasování prodeje, aktuální politická, sociální či kulturní nálada ve společnosti apod. Velmi důležitou součástí výrobků, které mají vliv na nákupní chování spotřebitelů, jsou obaly výrobků. Ty plní celou řadu funkcí, mezi stěžejní patří ochranná funkce, dále manipulační, identifikační nebo například informační. Na obaly jsou kladeny požadavky výroby, legislativy, obchodu i spotřebitelů – jsou totiž první, co spotřebitele oslovuje. V souvislosti s konzumním způsobem života patří mezi aktuální témata vysoká produkce výrobků a obalů, které se časem mění v odpad. Čím dál více se tak řeší osvěta v oblasti přístupu k produktům, kdy je preferováno opětovné používání (re-use), požadavky na jejich opravitelnost či místa sběrného odběru za účelem ekologické likvidace (například elektroodpad, staré léky, pneumatiky apod.). Na různých úrovních se přijímají různá legislativní opatření, která pomáhají v boji proti litteringu, podporují trvalou udržitelnost, ochranu přírody a životního prostředí.

Green House Gas Protocol se používá jako nástroj pro inventarizaci emise skleníkových plynů v podnicích. GHC Protocol definuje postup měření, řízení a vyhodnocování emisí skleníkových plynů. Ideální je dosahovat tzv. uhlíkové neutrality.

Populární a rozšířený anglický termín, v České republice známý jako „znovupoužití“. Jedná se o opětovné použití už existujících výrobků, které probíhá v podstatě v nezměněné podobě (oproti upcyklaci). Typickým příkladem je např. darování hraček, oblečení apod.

Recyklací je jakýkoli způsob využití odpadů, kterým je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, ať pro původní, nebo jiné účely jejich použití, včetně přepracování organických materiálů. Recyklací odpadů není energetické využití a zpracování na výrobky, materiály nebo látky, které se používají jako palivo nebo zásypový materiál.

Základem předpokladu recyklace odpadu je jeho správné třídění již v domácnostech, proto je důležité řídit se při třídění odpadu určitými pravidly. Vytříděné odpady ze sběrných nádob na tříděný odpad, sesbírané v rámci tzv. pytlového sběru, ve sběrných dvorech, výkupnách apod. putují k ručnímu či mechanickému dotřídění na třídicí linky. Poté jsou jednotlivé druhy výstupních surovin odeslány k recyklaci do specializovaných zařízení. Recyklační cyklus odpadu je tedy proces sestávající z několika základních kroků: třídění odpadu, svoz odpadu, zpracování na třídicích linkách – úprava a dotřídění, příprava a přeprava výstupní suroviny ke zpracování na druhotnou surovinu, která slouží k výrobě nových produktů. Díky třídění a recyklaci získáváme tzv. druhotné suroviny, kterými můžeme nahrazovat tzv. primární suroviny (stromy – výroba papíru, ropa – výroba plastů, křemičité písky – výroba skla atd.). Opětovným využíváním materiálů tak šetříme i přírodu a životní prostředí a snižujeme uhlíkovou stopu. Můžeme se setkat i s označením „recyklační koloběh odpadu“ nebo „životní cyklus odpadu“.

V obchodech nás obklopují tisíce různých výrobků. U těch sledujeme hlavně ceny. Málokdo si na obalech vedle nadpisů, obrázků a barev všimne nenápadných symbolů. Ať je to kelímek od jogurtu, sáček od arašídů nebo krabička od sýra, na všech najdeme symboly: písmena a čísla. Jde o tzv. „recyklační značky“ – tedy označení, které se skládá z trojúhelníkové grafické značky doplněné buď o číselné, nebo textové označení materiálu. Případně se uvádí číselné i textové označení zároveň.Díky recyklačním značkám je jasné, z jakého materiálu je daný produkt vyroben a do kterého kontejneru jej můžeme po vytřídění odložit.Nejčastěji na obalech výrobci uvádějí jednoduché zkratky jako PAP nebo GL. Takže je na první pohled jasné, že se jedná o papírový nebo skleněný obal (sklo = GLASS). Složitěji jsou označené plasty. Zkratky jako PET, PP nebo PS přímo označují druh plastu, ze kterého je obal vyroben. Často se taky setkáme s označením ALU (hliník) nebo C/PAP 81. Ty najdeme na hliníkových obalech od sýrů a na nápojových kartonech od džusu nebo mléka.

Pojem „druhotná surovina“ není v legislativě odpadového hospodářství vymezen. V praxi se ale běžně používá. Druhotnou surovinou se rozumí látky a předměty, které jsou získány různými postupy z odpadů (většinou úpravou fyzikálních vlastností). Druhotné suroviny jsou používány v běžných výrobních procesech a nahrazují primární materiály, které mohou být často získávány z neobnovitelných zdrojů. Podmínkou, abychom mohli upravený odpad nazvat druhotnou surovinou, je, že po ní existuje poptávka na straně výrobců a běžně se s ní obchoduje. Druhotná surovina již není odpadem. Pro představu – druhotnou surovinou jsou vytříděné a slisované balíky s konkrétním druhem papíru, slisované PET lahve nebo upravené skleněné střepy. Každá druhotná surovina ale musí splňovat náročné kvalitativní podmínky zpracovatelů, aby se dala dále použít.

Sběrné nádoby jsou speciální nádoby určené ke shromažďování a sběru různých druhů odpadů. Typ sběrných nádob je přizpůsoben druhu odpadu, který se do něj třídí (např. kontejnery na sklo mívají zvonový tvar, spodní výsyp a ze strany podlouhlý otvor pro třídění tabulového skla). Ke sběru směsného komunálního odpadu slouží většinou popelnice a kontejnery nebo speciální pytle (pytlový sběr odpadu). Tříděný odpad se odkládá do barevných kontejnerů (často tvoří tzv. třídicí hnízda), příp. do popelnic určených pro individuální sběr tříděného odpadu, nebo bývá využíván pytlový sběr. Ke sběru objemného odpadu slouží velkokapacitní kontejnery a pro sběr nebezpečných odpadů to bývají zvláštní bezpečnostní boxy, nádoby, sudy atd.

Sběrný dvůr je místo oddělené a zabezpečené od okolí, které je vymezeno a zřízeno obcí či městem. Ve sběrných dvorech je možné vytřídit větší množství různých druhů odpadů v průběhu specifikované provozní doby. Sběrné dvory mají provozní řád a je v nich přítomna speciálně vyškolená obsluha, která na nakládání s odpady dohlíží a měla by nám v případě potřeby pomoci. V obci, kde není zřízen sběrný dvůr ani sběrné místo, musí obec nejméně dvakrát za rok zajistit tzv. mobilní svoz odpadu. Sběrné dvory fungují také jako tzv. místa zpětného odběru (elektroodpad, pneumatiky atd.), alternativou jsou tzv. sběrná místa. Do sběrných dvorů můžeme odkládat také třeba nebezpečný odpad, stavební odpad, bioodpad a další druhy odpadu – podrobněji v článku Co vše lze odkládat do sběrných dvorů.

Skládky odpadu jsou zařízení, která slouží k odstraňování odpadů formou jejich trvalého uložení. Skládky se dělí podle toho, jaké odpady se na nich mohou ukládat, a musí přitom splňovat podmínky dané legislativními nařízeními. Nejpřísněji kontrolované jsou skládky nebezpečných odpadů. Výstavbu a provoz skládek schvalují a kontrolují krajské úřady. Skládkování odpadu je nejstarším řešením aplikovaným při likvidaci odpadu, který produkují lidé. V České republice je známý a zaužívaný také pojem „smetiště“ (od slova „smetí“). Odpad uložený na skládku zde zůstane navždy zakonzervován. Podrobněji v článku Jak to vypadá a funguje na skládce odpadu?. Nepovolené ukládání odpadu na místo, které k tomu není vyhrazeno, označujeme jako tzv. černé skládky. Jedná se o tzv. nelegální chování, za které hrozí sankce. Podrobněji je toto ošetřeno v zákoně o odpadech a navazujících legislativních předpisech. V současné době se čím dál více apeluje na odklon od tzv. lineárního přístupu k odpadům (spotřebované výrobky se stávají odpadem) a čím dál více se řeší tzv. princip oběhového hospodářství (angl. Circular Economy Package, CEP). Vzniku odpadu bychom měli podle hierarchie nakládání s odpadem předcházet, snažit se o opětovné využití, třídění odpadu, kterým umožňujeme recyklaci vytříděného odpadu a přeměnu na tzv. druhotné suroviny, poté by mělo následovat energetické využití odpadu (EVO) a až na posledním místě je skládkování odpadu.

Skleníkové plyny se nacházejí ve vzdušném obalu okolo zeměkoule. Vrstva skleníkových plynů propouští sluneční paprsky, které ohřívají Zemi, ale zachycuje teplo, jež zemský povrch vyzařuje a které by jinak uniklo do vesmíru. Tomuto jevu se říká tzv. skleníkový efekt. Mezi skleníkové plyny patří vodní pára, která vzniká přirozeně. Hrozí ale, že pokud bude vyšší teplota Země, bude jí v ovzduší více. Dále oxid uhličitý – z hlediska lidské činnosti se ho do ovzduší dostává značné množství především spalováním látek, které obsahují uhlík (pálením uhlí, ropy a v menší míře i zemního plynu). Mezi negativní faktory ovlivňující množství produkce CO₂ patří také vypalování pralesů, v souvislosti s klimatickými změnami se mluví i o tání permafrostu, který je obrovskou zásobárnou oxidu uhličitého a metanu. Dalším důležitým skleníkovým plynem je přízemní ozon, který vzniká působením slunečního záření na výfukové plyny z dopravních prostředků. Dalšími významnými zástupci skleníkových plynů jsou metan a oxid dusný, které se vyskytují například při zemědělské činnosti, při pěstování rýže na rýžových polích, nemalé množství CO₂ vzniká také při chovu dobytka (zejména ovcí a krav). Metan uniká i při těžbě zemního plynu, z uhelných dolů a ze skládek odpadu, které ještě neprošly rekultivací. Chlor-fluorované uhlovodíky jsou známější jako tzv. freony, což jsou umělé, průmyslově vyráběné plyny, které byly ještě donedávna využívány v chladicí technice či jako náplň aerosolových obalů (spreje). V atmosféře se dosud vyskytují tyto plyny, které se tam dostaly v minulosti. Za několik posledních dekád došlo k nemalému nárůstu skleníkových plynů, které produkují lidé svojí činností. Tzv. Kjótský protokol sleduje 7 nejdůležitějších skleníkových plynů: oxid uhličitý (CO₂), metan (CH₄), oxid dusný (N₂O), fluorované uhlovodíky (HFC), perfluorouhlovodíky (PFC), fluorid sírový (SF₆) a fluorid dusitý (NF₃). Na základě vědeckých zjištění, která dokládají nemalé negativní následky působení skleníkových plynů v souvislosti s klimatickými změnami, je žádoucí snaha o minimalizaci produkce skleníkových plynů. Každý z nás v průběhu svého života produkuje skleníkové plyny a zanechává za sebou určitou uhlíkovou stopu. Svým přístupem máme možnost ovlivnit zátěž pro životní prostředí třeba tím, jak nakupujeme, co jíme, zda třídíme odpady, jak a kam cestujeme nebo jak trávíme volný čas. Ideálním cílem by bylo dosažení tzv. uhlíkové neutrality.

Je homogenní (stejnorodá) a amorfní (nemá pevnou krystalickou mřížku) látka, která vzniká rychlým ochlazením taveniny, jejíž hlavní složkou bývá nejčastěji oxid křemičitý (SiO2). Vyrábí se ze sklářského (tavného) písku, což je křemičitá hornina, a dalších přísad, které ovlivňují proces dalšího zpracování a využití finálního materiálu. Rozlišujeme různé typy skla, např. obalové sklo, autosklo, umělecké sklo, technické sklo, optické sklo a další. Z hlediska třídění skla se jedná o cenný druh odpadu, protože sklo lze po jeho správném vytřídění do kontejnerů na sklo recyklovat donekonečna. Jeho tříděním můžeme při výrobě nového skla ušetřit cca 65 % surovin v podobě sklářských písků a až 90 % energií. Současně šetříme přírodní zdroje a životní prostředí.

Pojem zahrnuje směsnou část komunálních (včetně domovních) odpadů, která zůstává po vytřídění využitelných složek (papír, plasty, sklo, nápojový karton, kovy) a nebezpečných složek. Do směsného odpadu se nezahrnuje objemný odpad, odpady ze zeleně, použité výrobky podléhající zpětnému odběru ani odpady z udržování čistoty obce. V praxi se jedná o odpad, který vyhazujeme do nádob na směsný (zbytkový) odpad. Odpad je pak dále využíván ve spalovnách nebo odstraňován na skládkách.

Spalovny komunálních odpadů jsou specializovaná technologická zařízení určená k získávání energie z odpadů, snížení objemu a hmotnosti odpadů, hygienizaci odpadů a odloučení nebezpečných látek z komunálního odpadu. Spalovny komunálních odpadů využívají přednostně komunální odpady při teplotách mezi 800 a 1000 °C, přičemž využívají několikastupňovou filtraci spalin. Využití odpadu jako paliva za účelem výroby energie nazýváme „energetické využití odpadu“ (EVO) a pro tato specializovaná zařízení pak používáme zkratku „ZEVO“. Existují ale i další specializovaná zařízení, kde je k výrobě energie využíván upravený odpad – například pro výrobu cementu se používají tzv. tuhá alternativní paliva (TAP). Samozřejmě existují také spalovny zaměřené na likvidaci nebezpečných odpadů.

Běžně používaným spojením jsou třídicí tašky. Taška na třídění odpadu je pohodlné a praktické řešení na separování odpadu v domácnosti. Obvykle se jedná o sadu barevných tašek z odolného materiálu (např. z recyklovaného polypropylenu). Sada nejčastěji obsahuje modrou tašku na papír, žlutou na plasty, zelenou na sklo a oranžovou na nápojový karton. Často se tyto tašky dají spojit suchým zipem a doma si tak můžeme vytvořit uspořádané místo pro pohodlné třídění odpadu. Objem a nosnost tašek se liší, obvykle je nosnost 10 kg a objem 25 l. Tašky jsou omyvatelné. Díky jejich rozměru se hodí i do menších bytů a všude tam, kde je málo prostoru.

V prvé řadě je potřeba oddělit význam slov „sběr“ a „třídění“ odpadů. Sběr odpadů je širší pojem a jde o soustřeďování odpadů právnickou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání (odpadářská firma) od obce a jiných subjektů za účelem předání odpadů k využití nebo odstranění. Třídění odpadů (separace odpadů, oddělený sběr) je sběr, kdy je tok odpadů oddělen podle druhu a povahy konkrétního odpadu s cílem usnadnit jeho specifické zpracování (např. recyklaci). V praxi je tento pojem spojován nejčastěji s odděleným sběrem využitelných složek, které se dále recyklují nebo jinak využívají. Označuje se tak i sběr nebezpečných složek komunálních odpadů, protože ty vyžadují speciálnější způsoby dalšího nakládání než běžný komunální odpad. V České republice se tedy odděleně sbírá např. papír, sklo, plasty, nápojový karton, kovy, bioodpad, elektroodpad a objemový odpad, nebezpečný odpad a další. V praxi se jedná o sběr odpadů do nádob, pytlů, velkokapacitních kontejnerů, ve sběrnách, sběrných dvorech a výkupnách apod.

Skupina sběrných nádob určených ke shromažďování a sběru odpadů. V obcích se jedná nejčastěji o sběrné nádoby objemů 60 až 4000 litrů, plastové, kovové nebo sklolaminátové, různého tvarového provedení s barevnou odlišností podle shromažďovaného druhu odpadu. Pojem není v legislativě odpadového hospodářství vymezen.

Chcete-li, používáme také pojem životní styl či rozvoj společnosti. Jde o termín, který je dokonce zakotven v naší i v evropské legislativě. A oč vlastně jde? Je to rozvoj společnosti, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Zkráceně řečeno je to životní strategie, která naší společnosti dovoluje existovat a rozvíjet se, ale přitom nám říká, že je nutné dbát na životní prostředí a být k němu ohleduplný, tak aby mohlo být zachováno pro budoucí generace.

Pojem „uhlíková neutralita“ vyjadřuje nulovou uhlíkovou stopu. Jedná se ale o poněkud zavádějící termín. U většiny podniků se totiž jedná o nereálný cíl, protože se musí primárně věnovat svým činnostem, při kterých nevyhnutelně produkují emise skleníkových plynů. Uhlíková neutralita proto znamená dosažení tzv. nulových čistých emisí – to znamená vyrovnání produkce emisí a jejich odstraňování z atmosféry například prostřednictvím offsetů. Klíčové je, že prvotním zájmem každého původce emisí by mělo být snižování jejich hrubého (absolutního) množství a až druhým krokem by měla být snaha o tzv. offsetování emisí.

V atmosféře Země jsou obsaženy tzv. skleníkové plyny. Mohou být přírodního původu (vodní pára, metan), ale svými aktivitami je produkuje také lidstvo. Významné znečištění vzniká zejména při spalování fosilních paliv, ale i řadou dalších aktivit, které přispívají ke skleníkovému jevu. Nejběžnějším z těchto plynů je oxid uhličitý (CO₂), který vzniká vždy při interakci látky obsahující uhlík (C) s kyslíkem (O₂) v atmosféře. V souvislosti s pojmem „uhlíková stopa“ se používá „oxid uhličitý“ pro označení všech skleníkových plynů jako „ustálená konstanta“. Různé skleníkové plyny se tedy převádějí na CO₂. Každý z nás produkuje jakoukoli realizovanou aktivitou různé množství skleníkových plynů a na Zemi tak zanechává „uhlíkovou stopu“. Životní styl každého z nás, tedy naše strava, způsob a četnost cestování, ale i třeba nakládání s odpady, tak má na uhlíkovou stopu vliv. Výpočet uhlíkové stopy se provádí tzv. potenciálem globálního ohřevu (GWP). Podrobněji v článku Uhlíková stopa – co to je a můžeme ji ovlivnit?. 

Jedná se o přetváření odpadového materiálu nebo použitých výrobků v nový předmět užitné hodnoty. Na rozdíl od přístupu re-use (znovupoužití) má v tomto případě nový a jiný účel a využití (např. z nápojových krabic vyrobíme květináče na bylinky atd.). Nový výrobek má pak, oproti původnímu, často také jiné vlastnosti. Upcyklací se může zvyšovat i kvalita oproti původnímu výrobku. Pojem upcyklace byl poprvé použit v roce 1994 v teoretickém textu, který poukazoval na to, že je třeba upřednostnit takovou recyklaci, která ještě zvýší kvalitu výrobku, tedy právě upcyklaci. V opačném případě mluvíme o tzv. downcyklaci.

Každá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich dotřídění) za účelem umožnění nebo usnadnění jejich dopravy, využití, dotřídění nebo za účelem snížení jejich objemu, případně snížení jejich nebezpečných vlastností. Rozlišujeme biologickou úpravu odpadů, fyzikálně-chemickou úpravu odpadů a mechanickou úpravu odpadů.

Je jiným označením pojmu multikomoditní sběr odpadu.

Nejčastěji se jedná o drobný plastový odpad, který je těžko recyklovatelný a zbude po dotřídění plastové směsi ze žlutého kontejneru. Vytříděný odpad z barevných sběrných nádob putuje svozovým autem k tzv. dotřídění na třídicí linku. Odpady, které jsme vytřídili a nelze je materiálově využít, zůstanou na pásu dotřiďovací linky a na jejím konci jsou shromážděny do oddělené nádoby. Z hlediska dalšího nakládání lze plastový výmět využít energeticky v zařízení pro energetické využití odpadu (ZEVO) nebo pro výrobu tzv. tuhých alternativních paliv (TAP), která se následně používají v cementárnách jako náhrada uhlí či mazutu.

Druhy komunálních odpadů získané odděleným sběrem (tříděním), které lze přímo nebo po úpravě recyklovat nebo jinak využít. V praxi se především jedná o odpady z papíru, plastů, kovů, skla, nápojových kartonů, případně textil. Zvláštní podskupinou jsou biologicky rozložitelné odpady – bioodpady.

Zákon o odpadech upravuje pravidla pro předcházení vzniku odpadu a pro nakládání s ním, práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství a také působnost orgánů veřejné správy v odpadovém hospodářství. Jeho současná podoba č. 541/2020 Sb. je v účinnosti od 1. ledna 2021. V první části zákona v základním ustanovení je účel zákona popsán takto: účelem zákona o odpadech je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a zdraví lidí a trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů předcházením vzniku odpadů a nakládáním s nimi v souladu s hierarchií odpadového hospodářství za současné sociální únosnosti a ekonomické přijatelnosti tak, aby bylo dosaženo cílů odpadového hospodářství.

Značka ZELENÝ BOD je ochrannou známkou. Označení obalu značkou ZELENÝ BOD znamená, že za tento obal byl uhrazen finanční příspěvek organizaci zajišťující fungování systému zpětného odběru a využití obalových odpadů. V České republice takový systém zajišťuje autorizovaná obalová společnost EKO-KOM, a. s., v souladu se směrnicí ES 94/62.

Celková množina složek, ze kterých je tvořeno naše okolí. Jedná se o vzájemnou interakci všech složek kolem nás, které ovlivňují život a životní styl nás všech, nejen lidí, ale veškerých živých organismů. Hlavní složky, které tvoří životní prostředí, jsou ovzduší, voda, půda, horniny, organismy, ekosystémy a energie. Jiná definice životního prostředí pak zní: „… Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka, a je předpokladem jejich dalšího vývoje.“

České označení pro anglický termín „re-use“. Jedná se o znovupoužívání již existujících výrobků (někteří pojem zaměňují s upcyklací). Nejčastěji se termínem rozumí opětovné využití starých, ale stále funkčních věcí, které už doma lidé nepotřebují, ale je jim líto je vyhodit. Například se může jednat o nábytek, zařízení a vybavení domácnosti (např. keramické, porcelánové i skleněné nádobí, hrnce, plechy na pečení, talíře, hrníčky), obrazy, rámy na obrazy, vázy, dekorace do domácnosti, květináče, mechanické domácí spotřebiče atd. Ale třeba i mediální produkty (CD, DVD, videokazety, knihy, časopisy) či hračky, sportovní vybavení apod.