S LÁĎOU ZIBUROU AŽ NA VRCHOLKY HOR ODPADU

Ladislav Zibura patří mezi mladé cestovatele, kteří byli v poslední době opravdu hodně vidět. Pánové Zikmund s Hanzelkou s dovolením prominou, ti si vypomáhali luxusními vozy značky Tatra.

Láďa cestuje po svých a nachodil již zhruba 5 000 km. Po poutích do Santiaga de Compostela, Říma a odtud k Severnímu moři, přes Turecko až do Izraele (o čemž napsal i knihu), se letos rozhodl pro Nepál a Čínu.

Mimo buddhistických chrámů a života běžných obyvatel zdokumentoval i hory odpadu, které na mnoha místech hyzdí jedny z nejkrásnějších oblastí světa.

S námi se podělil o zkušenosti s deficitem kyslíku i kontejnerů na tříděný odpad.

Zdroj: Archiv Ladislava Zibury

EK: Ahoj Láďo, jak si užíváš léta?
LZ: Ahoj. Píšu další knížku, což mi přináší velkou radost, protože se ve vzpomínkách k cestě vracím a mám to bez všeho toho chození a vedra. Na druhou stranu je takhle v létě dost těžké se k tomu přinutit, tak občas píšu dlouho do noci a občas vůbec.

EK: Chtěl bych začít od konce – co se ti honí hlavou, když přijedeš zpátky do Českých Budějovic a mezi dveřmi tě vítá pan Noriss (rodinný pes, pozn. redakce)?
LZ: Tři měsíce jsem strávil mezi lidmi, kteří mi obyčejně nerozuměli ani slovo, sám v úplně cizím světě. Poprvé jsem si uvědomil, jak hluboký vztah mám k naší zemi. Přistál jsem v Praze a najednou mi po těch čínských třicetipatrových budovách připadala hrozně roztomilá a maličká. A ta nádherná úrodná pole, to člověku prostě musí chybět. Mám se kam vracet a jsem za to moc vděčný.

EK: Zhruba před dvěma lety jsi byl v Turecku a Izraeli, pak jsi psal, že bys rád do Afriky a nakonec byl místo toho Nepál a Čína, co ovlivňuje výběr lokalit?
LZ: Je to dost iracionální. V podstatě potřebuju jen místo, kde je alespoň relativně bezpečné chodit pěšky a žijí tam lidé. Uvědomil jsem si, jak zajímavý pro mě před dvěma lety byl ten kontrast dvou světů – Turecka a Izraele. A tak jsem se rozhodl tentokrát vydat stejnou cestou – mezi buddhisty, hinduisty a komunisty.

EK: Zažíváš někdy na cestách strach? Pamatuji si na historky o střílení na svatbách v Turecku… Připouštíš si, že se ti něco může stát?
LZ: Podle mě je důležité nezažívat takový ten svíravý neustálý strach „co kdyby něco“. Když se ale člověk dostane do nějaké nebezpečné situace, mít strach je naprosto normální a pomáhá mu to hledat řešení dřív, než se mu něco stane. V některých oblastech Nepálu žije dost jedovatých hadů, v Číně jsem zase zažil pár dost nepříjemných situací na silnici. Spaní v lese ani u cizích lidí se ale už fakt nebojím.

EK: Teď zpátky k poslední výpravě, tady na fotkách vidím, že se tam recyklací nikdo moc nezabývá. Jaké jsou obecně tvoje zkušenosti s čistotou prostředí?
LZ: Myslím, že s podobným dojmem se vrací každý, kdo byl v Asii – a v Indii je to prý ještě horší. Problém je ve vzdělání. Typický příklad – k vodopádu přijede školní autobus plný nepálských dětí, které okamžitě odhodí na zem obaly od sladkostí. Učitelé jim nic neřeknou, tu ekologii jednoduše neřeší. Místní používají malé pětimililitrové pytlíčky se šamponem. V místech, kde se chodí mýt k řece, je jich plný břeh. V horách bylo poměrně čisto, protože lidé pochopili, že krajinu musí udržovat kvůli turistům. Ve zbytku Nepálu, který je poměrně neprobádaný, jsem ale za vesnicemi vídal doutnající hory odpadků. Hlavní město Káthmándú patří k nejznečištěnějším městům světa. V Číně to bylo o trochu lepší.

EK: S čím myslíš, že to souvisí? Třeba se vztahem k zemi? S výchovou? Pořád nechápu, jak někdo může žít v takhle krásné krajině a zároveň si jí nevážit.
LZ: Myslím, že ten koncept krásy lidé mohou vnímat i jinak. Dost odpadků bývá třeba v hinduistických chrámech – čistota a posvátnost, na rozdíl od nás, jednoduše nejsou brány jako spojená věc. Ve vesnicích navíc koše ani popelnice jednoduše neexistují. Lidi nemají s odpadkem co udělat. Sám jsem se to snažil zoufale řešit, ale nakonec mi stejně nezbylo než vlastní odpadky podsunout někomu, kdo zrovna rozdělával oheň. V případě toho Nepálu je tohle asi překvapení pro každého, kdo očekává panenskou čistotu hor. Ta země ale má ohromné množství závažnějších problémů. Myslím, že ekologie je do určité míry výsadou lidí, kteří na ni mají čas. Neříkám, že to je ideální stav, ale funguje to tak. Každopádně ta Asie nabízí ohromný prostor pro osvětu a ekologické projekty. Dáváme hodně peněz do toho, abychom vytřídili poslední obal od tyčinky, a úplně ignorujeme, že 6 000 kilometrů na východ se plasty pálí ve velkém.

EK: A co kulturní zážitky? Snažíš se chodit do klubů, na výstavy a obecně nasát kulturní kolorit, nebo jsou v globalizovaném světě zajímavější právě lidé „z ulic“?
LZ: Snažím se žít tak, jak žijí místní. Což v případě Nepálu znamená poněkud pomalejší život na vesnici. Buvoli, rýže, čaj, občas nějaký zpěv. V případě Číny pak velkou družnost a hodně jídla. Nic, co primárně vzniká pro turisty, mě moc nezajímá. Chci pochopit, jak lidé přemýšlejí, jaká je jejich práce a jaké jsou jejich sny.

EK: Tvůj způsob cestování znamená, že se musíš naučit být sám. Jak ti bylo na první výpravě, když jsi na to přicházel?
LZ: Já jsem pořád s lidmi. Nebaví mě být sám a nevyhledávám to. Jen jsem s „cizími lidmi“ v cizí zemi. Postupem času jsem se naučil k nim najít cestu a chovat se tak, aby setkání bylo zajímavé pro nás oba. Je to úplně jednoduché – stačí se upřímně zajímat o jejich život. Většina lidí vám ho ráda ukáže. Ta myšlenka, že procházím vesnicemi, kam turista zavítal naposledy před deseti lety (a to bez nadsázky), mi navíc přijde ohromně vzrušující. Připadám si jako objevitel, je to splněný klukovský sen. Že jsem u toho občas sám, mi nevadí.

EK: O čem přemýšlíš nejčastěji na túře teď? Snažíš se nějak rovnou hodnotit, srovnáváš to s tím, „jaké je to u nás“?
LZ: Nejzajímavější zkušeností pro mě bylo to, jak na mě lidé nahlíželi jako na Evropana. Pochopit svou identitu tak, jak ji vnímají lidé ze zbytku světa. Zároveň jsem se chtěl upřímně a nezaujatě o jejich životě dozvědět co nejvíc. Sledoval jsem i ty nejdrobnější detaily a objevoval úplně nový svět. Pamatuji si třeba, jak jsem se potkal s Číňanem, který náhodou mluvil anglicky. Deset let se živil jako námořník a plul po celém světě, teď se ale vrátil do rodné vesnice a otevřel si obchod se sušeným ovocem. Ptal jsem se ho, zda mu nechybí ta námořnická svoboda. Vůbec mě nedokázal pochopit. Prý ho nikdy nenapadlo vnímat „svobodu“ jako nějakou hodnotu. Člověk pozná, že jeho způsob uvažování není jediný možný ani jediný správný. Dostane příležitost na vlastní život nahlížet očima ostatních. A to je fajn.

EK: A co bys doporučil případným následovníkům? Jak ideálně začít? Trénoval jsi vůbec?
LZ: Vůbec, chodit umí každý. Ani na tom množství kilometrů není nic zvláštního – stačí na ně mít čas. Myslím, že cestování trochu přeceňujeme. Je to úplně normální koníček jako každý jiný. Každopádně má ta pěší chůze spoustu výhod. Tou největší je, že se člověk dostane na místa, kam by ho žádná cestovka nevzala (často tam ani nejezdí autobusy) a nepůsobí tam dojmem tradičního turisty. Člověk, který přijde pěšky s krosnou do vaší vesnice, je zjevení. Lidé se o takového člověka hodně zajímají a přijmou ho mezi sebe.

EK: Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další knihu i zážitky! Ať se ti daří!