PŘÍBĚHY RECYKLOVANÝCH OBALŮ: INKARNACE SKLA

Sérii našich hořkosladkých příběhů o recyklovaných obalech, které se málem nedočkaly šťastného dne, ukončujeme pozitivní povídkou o inkarnaci skla.

Víte, být sklo má oproti ostatním výhodu. Máte historii, étos. Pokud vás správně vytřídí, tak se prostě rozpustíte a vzniknete v nové podobě. S novým obsahem nebo s novou funkcí.
Takové sklo, to je vyloženě náboženská věc. Podobně jako buddhisté věří v reinkarnaci, my ji máme jako základ našeho bytí.
Povím vám ale příběh, kdy jsem málem zanikl…

Bylo to někdy zkraje tisíciletí. Já, tehdy ve své 40. inkarnaci od výroby, byl zrovna pivní lahví. Těšil jsem se, až se octnu na sedmém schodě, pobudu si tam pár dní a pak přijde můj okamžik.
Ve tmě sklepa v přepravce jsme vedli řeči o tom, jaká značka chmelového moku je lepší, kde se k nám jak chovali, jaké má kdo pocity při drcení a následném tavení, kolik nás vlastně zbylo z původních nás a tak dále…
To víte, takové sklo, to je upovídané až hanba. Všechny ty vzpomínky, vtipy a historky, to než si odvyprávíte, to už jste zase najednou znova v kontejneru a celé to začíná nanovo.

Mimochodem, víte jaký je mezi námi nejoblíbenější vtip?

Já vám ho řeknu: Doufám, že mě vyhodí do správnýho kontejneru, jinak by to nešlo znova SKLOubit. HAHAHA. Pardon, omlouvám se; vidíte, to je tak. Jak se rozjedu, tak je to k nezastavení. Jo vidíte, ještě jeden, o ten se ale opravdu musím podělit: Víte, co je největší SKLAmání? Když vás vyhoděj do směsnýho. HAHAHA.

Zdroj: V. Strejček

Ale teď zpátky do sklepa. No a jak jsme tam tak žvanili, čas utíkal a utíkal a pořád si pro nás nikdo nepřicházel. Většinou jsme zvyklí, že jsme za týden fuč a pak už kontejner a tak dále. No a najednou měsíc nic.
Začali jsme být nervózní, aby „pivínku“ neprošla záruční doba. To je pak totiž takové pivo moc mrzuté a různě škrundá a snaží se vyrazit víčkem ven a podobně. A co my s tím zmůžeme? Samozřejmě nic.
Po měsíci a půl, zrovna když jsme byli výjimečně zticha, protože nám zrovna nějak došla řeč, slyšeli jsme zachrastění klíčů v zámku ve vedlejší kóji. A dva hlasy. Mužský a ženský. Dialog probíhal přibližně následovně:

Paní: „To je škoda, že se ty Petrlíkovic odstěhovali, viď. Navíc takovej fofr. Ale tak práce je práce. Jen by mě teda zajímalo, co jim zůstalo ve sklepě. Tady vidim škvírou nějaký pneumatiky. No, uvidíme, třeba se místo nich už brzo někdo nastěhuje.“

Pán: „Jo, to jo, se starým Petrlíkem byla vždycky sranda.“

Paní: „Hoď mi ty brambory sem do rohu.“

Pán: „Tak jo.“

Paní: „Děkuju, čumáčku!“

Pán: „…“

Zdroj: V. Strejček

Pak jsme slyšeli další zachrastění klíčů a zase byla tma.
Aha! Takže se odstěhovali. Začali jsme nenápadně pokukovat po svých etiketách, kdy že uplyne spotřební doba. Za měsíc. Počítali jsme každou minutu. V base na lahve nastala těžká atmosféra. A vyprávění pochmurných historek, které jsme občas slýchávali. Legend, balad, zkazek.

Asi po týdnu najednou zachrastily klíče v zámku v naší kóji. Ejhle – pan majitel s potenciálními zájemci!

Majitel: „Vidíte, takovouhle komůrku byste tady měli. Veliký to neni, já vim, ale na různý blbosti se to hodí. Jo a to, co tu zůstalo, to vám klidně nechám. Já nemám čas se tim zabejvat. To je pořád něco s těma nájemníkama.“

Pan zájemce (mlsně): „A zůstalo by tu i to pivo? A můžu si rovnou jedno dát?“

Majitel: „No jasně, co by ne, to berte jako bonus ke smlouvě, haha.“

Paní zájemcová: „Ty myslíš taky jen na to pivo. Podívej, jsou tu i pneumatiky a zavařovaný okurky!“

Pan zájemce: „Promiň, když já jsem nějakej vyprahlej, jak je venku to příšerný vedro.“

Paní zájemcová: „…“

Pan majitel: „…“

Pan zájemce sáhl do přepravky, a uíííííí, vytáhl si mě. Koukl na etiketu a pravil:

„No, ještě 14 dní to pivo vydrží. To abychom se rozhodli rychle, co? Haha.“

Paní zájemcová: „…“

*Cvak* A už se pilo jedna radost. Pan zájemce mě pak poctivě vyhodil do zelené nádoby na barevné sklo. A už to jelo.

A na závěr vám řeknu ještě jeden vtip: Víte, co je pro nás něco jako ráj? Spočinout v pobřeží SKLOnoviny. HAHAHAHA.

Text: H. Kistanov