Spalovna Malešice

Po vzrušující reportáži ze sledování spalovny ZEVO (Zařízení pro energetické využití odpadu) v Malešicích na obrazovce se mi povedlo dostat i dovnitř, do samotného „ďáblova chřtánu“! Zde skončí nevytříděný, tedy komunální odpad zejména pražských domácností, který se přeměňuje v teplo a elektřinu. Každá ze tří aktuálně funkčních linek spálí cca 100 000 tun za rok. Čtvrtá funguje jako záložní pro případ nouze nebo oprav na jiných kotlích.

Původní plán na čištění zplodin vypadal z dnešního pohledu velmi „vtipně“ – spalovna měla čistit zplodiny přes elektro odlučovač a další vyprodukované látky posílat rovnou do komína. Naštěstí se ale vědci, zkoumající důležité otázky ekologie, dostali během let díky nástrojům moderní techniky ke zjištěním, že během procesu hoření se uvolňuje do ovzduší mnohem více zdraví ne zcela blahých věciček, než jen pevné látky. A tak je postupně vyvíjen tlak na metody čištění vznikajících plynů. O tom jsem si pohovořil s ekologem ZEVO, panem Tomášem Balochem. Ten mě poté i samotnou spalovnou provedl.

Zdroj: Archiv ZEVO Malešice

Položení základního stavebního kamene spalovny provázela velikášská idea o dodávání tepla a elektrické energie pro průmyslovou zónu, která měla obsadit nově vznikající areál vinoucí se kolem ulice s příznačným názvem Průmyslová. Dějiny tomu ale chtěly jinak, a tak je teď kolem spalovny prázdná rumištní plocha.
Když jsem onoho středečního rána nasedal do tramvaje na náměstí Jiřího z Poděbrad, měl jsem před sebou cca hodinovou cestu do Malešic – „tý čtvrti pochybný“, jak zní část textu legendárních bigbeaťáků Vítkovo kvarteto. Při přestupu na zastávce Spojovací jsem byl již jemně rozladěn počasím – předjaří se hlásilo o slovo mohutnými poryvy větru a drobnými srážkami připomínajícími chvíli déšt a chvíli  sníh. Nic moc příjemného, řekli byste si, stojíce také na okraji metropole.

Zdroj: Archiv ZEVO Malešice

Jenže sedě v příjemně vytemperovaném autobusu jsem zjistil, že těsně před Spalovnou se cesta vine chatařskou osadou ulice Pámelníková. Pámelník! Bílé kuličky na rozsochatém keři, se kterými jsme jako malí chodili „lovit medvědy“. Nemělo to žádný jiný význam, než jen že jsme je naházeli na zem a pak po nich chodili a poslouchali jejich praskání pod tlakem našich kročejů. Ale mnohem víc než o vzpomínku jde o samotné slovo pámelník, které se jemně převaluje v ústech, když ho vyslovujete.
Tohle mi okamžitě zlepšilo náladu. A navíc spalovna přede mnou – tenhle den vlastně bude fajn!

Zdroj: Archiv ZEVO Malešice

Hodně horká pec i čísla

S Tomášem jsme se potkali v deset hodin dopoledne. Měl na mě dvě hodiny. Libec! První hodina byla věnována technické přednášce, druhá samotné prohlídce. Co jsem se dozvěděl?
Například to, že údajná týdenní pražská produkce směsného odpadu skýtá cca 11 000 kubíků masy. Když si představíte jeden kubík jako krychli o rozměru 1 metr krát 1 metr krát 1 metr, tak si asi těch jedenáct tisíc nebudete schopni představit úplně stejně, jako jsem nebyl já. Jediné, co jsem ale pochopil, že je to opravdu hodně. Hodně hodňů. To bych si dokonce dovolil tvrdit bez větších skrupulí.

Zdroj: Archiv ZEVO Malešice

Další z čísel, která mi doslova vyrazila dech, bylo i množství odpadu ročně zahrabaného pod zem. A tím pod zem je myšleno doslova – pod zem. Je to celých 1,5 milionu tun. Což více méně znamená, že si půdu pod sebou kontaminujeme vším možným a rozhodně to „hnědé uhlí“, které z toho jednoho dne možná vznikne, bude doceněno generacemi následujícími zhruba za 3 miliony let. Tou dobou ale už Zemi nejspíš trefí obrovský meteorit nebo dohoří hvězda jménem Slunce, a tak na Zemi nebude nic. Stejně jako v celém našem nejbližším vesmíru. Myslím, že opravdu nakládáme se zbytky z našich domácností tak skvěle, jak jen to jde.
Mimochodem – zajímavostí je, že co se týče skládkování a zahrabávání odpadu pod zem, je na čele žebříčku (přesněji na druhém místě) Malta. Ostrov s rozlohou 316 kilometrů čtverečních! Hej! Malťani a Malťanky, probuďte se, vždyť tam za chvíli nebudete mít nic jiného než odpad pod nohama! Kdysi vaši předkové vybudovali megalitické chrámy, které jezdí obdivovat celý svět a které jsou opředeny mnoha pověstmi! Vy vyrábíte megalitické chrámy pod zemí, které, upřímně, nikdo obdivovat nepřijede. Doslova.

Maltu předčí ve svém snažení už jen Rumunsko. I tam posíláme pomyslné „gratulace“. Vítězství v kategorii „jak to nedělat“ v lecčems připomíná udělení titulu Darwinovy ceny. Možná bych o tom zkusil z hlediska vlád daných států trošku popřemýšlet.
Mluvíce o hnědém uhlí – komunální odpad je zhruba stejně výhřevný jako naše „hnědé zlato“. (Zlato bych nejraději dal asi tak do trojitých uvozovek.)
Ale i přesto by se dalo ještě zhruba 10 % celkového objemu přivezeného do Malešic dotřídit lépe. Tedy – třiďte lépe! I drsňáky od čtyřsetstupňových pecí bolí pálit plastové lahve nebo papír a doslova se slzami na krajíčku posílají tyto materiály vstříc ohni. Bez ironie. Viděl jsem to.
A taky, prosím, nevyhazujte do komunálního odpadu věci, jako je bojler. Pokud nás tedy všechny nechcete sofistikovaně udusit. Vím, co s těmi bojlery je teď: práší se na ně v rohu místnosti příjmu odpadu. Takže ďábelský plán nevyšel. I to jsem viděl.

Zdroj: Archiv ZEVO Malešice

A nakonec…

A co je vlastně finálním produktem takové spalovny? Kromě tepla a páry je to popílek. S tím nejde dělat nic jiného než zasypávat kalová jezírka vzniklá po těžbě uranu (například u Temelína, pracovně se tomu říká „vymítání čerta ďáblem“). A pak taky škvára, která se používá na stavbu silnic. Tak až zase příště půjdete s odpadem, koukněte do něj ještě jednou, třeba se tam něco na dotřídění najde.
A co konkrétně by to mohlo být? To si přečtěte v našem mýty vyvracejícím článku zde.