Pohádka o zamilovaném třídiči

On byl obyčejný kluk, který chodil krmit labutě a taky třídicí kontejnery. Vlastně zas tak obyčejný nebyl.
Životní prostředí měl na srdci víc než běžný kluci. To dokazuje, že mu záleželo nejen na tom, co jedí labutě, ale třeba i mořský ryby a ptáci.
Záleželo mu na tom tak, že třídil neskonale neúnavně.
Každý den třídil odpad a taky krmil a krmil.

Kromě labutí pak z třídicích nádob nejradši krmil tu modrou na papír. Kdo ví proč? Těžko říct. Asi mu ta barva připomínala barvu naší matičky Země. Nebo nebe. Nebo barvu čistých řek a horských jezírek.
Představovat si můžeme cokoli z výše zmíněného, ale pravdu ví jen náš hrdina všedního dne.

A je ještě jedna věc, kterou byste o tomhle neúnavném třídiči měli vědět. Hrozně toužil po tom, najít nějakou spřízněnou třídicí duši – ne takovou tu, co tě lajdáctvím v třídění pokaždý vytočí, že se ti srdce vztekem rozbuší!
Opravdu po tom toužil. Ale jak to tak někdy bývá – nic. Nikdo se ne a ne objevit.

Bylo časné odpoledne. Ne pozdní večer, ale první máj – byl lásky čas. Náš romantický třídič šel na svoji každodenní procházku. Krmení labutí. A pak krmení barevných kontejnerů.
Nějaké to sklo do zeleného, pár petek do žlutého a pak stoh starých popsaných sešitů do modrého.
Nebyly to obyčejné sešity. Byly to jeho staré deníky a poznámkové bloky. Sešítky, kam si roky psal.
Psal si tam všechno, svoje myšlenky, zážitky i to, co měl zrovna k obědu. A taky to, jakou si vysnil spřízněnou duši. Upřímně řečeno – o ní, o své imaginární dívce, toho popsal skoro nejvíc.

Zdroj: Samosebou.cz

A tak tam tak stál, před modrým kontejnerem, a začal ho krmit svými starými deníkovými zápisky. Jeden sešit po druhém mizely v útrobách kontejneru.

Bylo mu smutno. Smutněji víc, než obvykle. Pomalu se otočil, že půjde domů. Byl první máj, byl lásky čas.

Někdo mu zaklepal na rameno.
Pohladil ho po zádech.
Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo, ale pak se pomalu otočil.
Na rameno mu ťukala roztomilá slečna v modrých šatech.

„Tohle vám upadlo,“ usmála se a v ruce měla jeden jeho sešit, který mu podávala.

Byl trošku zmatený, měl pocit, že všechny svoje deníky nacpal do modráska. Asi mu jeden v roztržitosti upadl mimo kontejner. Ale kde se vzala tahle holka? V šatech modrých jako moje nejoblíbenější třídicí nádoba?

„Děkuju. Nechceš jít… nakrmit labutě?“ vyhrkl, ani nevěděl jak.

Tohle se mu asi ještě nikdy nestalo. Tohle by nikdy nedokázal vyslovit. To asi ta modrá. Nebo že by to byl první máj? Lásky čas? Na přemýšlení nebyl čas…

„Tak jo!“ usmála se holka v modrých šatech.

A tak šli krmit labutě.
A co bylo dál, jistě víte.
Byl první máj, byl lásky čas.