Adéla Elbel: Pro stand-up všechno – klidně i vermikompostér!

O Adéle Elbel musel slyšet už snad každý. Je totiž všude! Ale na rozdíl od spousty jiných celebrit, nebo pseudocelebrit, je její všudypřítomnost rozhodně příjemná. Pokud se někdo právě vzbudil z několikaleté hibernace, pak nejspíš netuší – nicméně Adéla oživuje českou instagramovou scénu, dělá stand-up (jako jedna z mála žen u nás, a navíc opravdu skvěle), moderuje a má asi nejdelší talk-show v České republice „Noční směna s Adélou“, která běží v kuse celou noc až do rána. Adéla pochází z Brna, je matka, výborná překladatelka z holandštiny (např. knížka pro děti Princ a princ) a se Zuzanou Fuksovou ji ti starší z nás můžou znát z legendární – a nebojím se napsat kultovní – hudební formace Čokovoko. Ale to neznamená, že by snad Adéla byla stará, tahle holka totiž nezestárne nikdy!

Adélo, nedávno ses vrátila z tradiční poutě do Santiaga de Kompost, tedy, pardon, profesionální deformace, de Compostela, což je asi jedna z nejvyhajpovanějších poutí na světě – co tě k tomu přimělo? Bylo to duchovno, nebo sis prostě chtěla udělat aktivní dovolenou?

Byla to taková směsice všeho: zaprvé jsem se chtěla poznat. Zjistit, jaká jsem, sama o sobě, bez tuny městských vjemů a známých, jak sama před sebou obstojím – zejména v přírodě, které jsem se celý život úspěšně (??!!??) vyhýbala.

Já nikdy nechodila ani na malé procházky, protože mě to děsně nudilo a příroda mě škrabala a tlačila. Lidé mě varovali, že ujít denně mých plánovaných 30 km je bláznivé, ale já nevěděla, co to znamená, a protože mám ráda výzvy, tak jsem do toho šla. Doslova!
Vzhledem k omezenému času jsem si vybrala portugalskou cestu, která má pouhých 260 km a ty jsem ušla za 9 dní. No a totálně jsem se do chůze zamilovala. Úlet, já pak brečela, že jedu zpátky na letiště autobusem a nemůžu za ním aspoň běžet… jak Jonatán v Machovi a Šebestové…

Adéla Elbel, hvězda stand-up, ale taky zpěvačka Čokovoko, poskytla rozhovor Samosebou.cz. (Zdroj: Radek Mauer/ DNT2)

To je doják! A co tě na pouti nejvíc překvapilo? Co jsi čekala a co naopak vůbec?

Já nečekala vůbec nic. Nic jsem dopředu nevěděla. Boty jsem si koupila týden před poutí, kamarádka mi dala svůj plán cesty, což znamenalo jednu větu, ve které byly jakési názvy měst a kilometry, a já vyrazila. Vůbec jsem nevěděla, kde začít, kam jít, jak to funguje, ale mě takové věci nestresují, a tak vše přirozeně vyplynulo. V hotelu, kde jsem po příletu přespala, mi vygooglili, kde začnu, a já pak prostě šla po šipkách… Easy jak život sám, haha.

Co jsem čekala? Čekala jsem, že budu hodně chodit, ale fakt jsem nečekala, že z toho budu tak euforická a občas téměř poběžím nadšením. No a nečekala jsem, že zjistím, že jsem pro sebe tak bezva. Že je mi se sebou samotnou tak dobře. „Holka do nepohody“ – aspoň pro sebe… a o co víc jde, žejo.

Jak moc náročný bylo vybrat si na tenhle výlet správnou obuv a jak se ti balilo – přemýšlela jsi při balení eko-friendly? Vlastní znovupoužitelné příbory, hrneček nebo kelímek na opakovaný použití a tak podobně?

Já takovou outdoor obuv nikdy neměla, není to nic moc pěknýho a já se škaredým věcem vyhýbám. Takže jsem si řekla, že si koupím o trochu méně nevzhledný běžecký boty.
Zašla jsem do specializovanýho obchodu a vybrala si jakýsi gelový tenisky značky, co zní jako kapela Oasis. Balení dalších věcí probíhalo dost punkově, protože jsem odjížděla rovnou ze své dvanáctihodinové talkshow z festivalu v Karlových Varech.
Mým cílem bylo nerezignovat na pouti na krásu, takže jsem si nekoupila funkční pekla, ale prochodila jsem pouť „na princeznu“ – hedvábný kraťasy a tílka Wolfgang (lokální brněnská značka zaměřená na slow fashion nadčasovou tvorbu, pozn. autora).
Kolemjdoucí a místní to, mám pocit, ocenili. Jak říká cestovatel Láďa Zibura: „Musíš to tomu regionu nějak vrátit.“ Tak jsem jim to udělala hezčí. Jinak jsem s sebou nic neměla. Takže jsem byla very eco-friendly.

Jak je to na takové pouti s odpadky a jejich tříděním?

Já žádný odpad netvořila. Jedla jsem v děsně levných bistrech po cestě, občas si koupila nějaký rohlík, měla svou láhev (jakýsi sáček s náustkem z outdoor-shopu) na vodu… zrovna jsem nemenstruovala… takže jsem byla ekologicky nezávadná.
Nezaznamenala jsem cestou žádný problém – poutníci jsou jako účastníci metalového koncertu – jsou tišší, než by se čekalo, a ještě po sobě poklidí.

A jak jsou na třídění odpadu zařízeni v poutnických domech (hostely specializované na ubytování poutníků, pozn. redaktora)?

V tzv. albergue, poutnických ubytovnách, byly klasicky koše na tříděný odpad, takže pohoda – hodíš to tam, kam tě nohy po 30 km donesou, haha.

Máš nějakou veselou historku z putování? Počítáš si spíš puchýře než kilometry? A jaké moudro se ti na konci vyjevilo? A co nějaká rada pro všechny potenciální poutníky?

Veselá historka, tyjo… snad ani ne… bych si připadala jak Donutil… Ale v prosinci budu mít v Praze a v Brně svou vlastní velkou stand-up show, kde plánuju o pouti mluvit, tak třeba si do té doby na něco vzpomenu… samozřejmě přijďte – choďte se sběrem a našetřete si na lístek…. Tyjo, chodí se ještě vůbec se sběrem?!

Se sběrem se chodit může, ale rozhodně je lepší, modernější a moudřejší chodit k barevným kontejnerům, paní Werichová.

Mouder ze mě na pouti vyšlo strašně moc, až jsem se bála, že každýmu na tý cestě mrdne a stane se z něj Coelho… Docela jsem se děsila, že nebudu schopná se s lidmi v Čechách normálně bavit, ale stačil jeden večer v Brně a byla jsem zpět. Rada pro ty, co chtějí jít na pouť: tvl, běžte, okamžitě, je to prostě skvělý!

Adéla Elbel se v rozhovoru pro Samosebou.cz rozpovídala o cestě do Santiaga de Compostella a taky o třídění a recyklaci odpadu. (Zdroj: Radek Mauer/ DNT2)

A teď se mrkneme na život a dílo Adély Elbel. A samosebou taky na tvoje třídění. Pardon – z první do třetí osoby, začíná to být schizofrenie, ale to dáme! Co tě ze všech tvých aktivit nejvíc baví?

Jejda, mě baví všechno, co dělám – zní to jako klišé, ale já se konečně propracovala do fáze, že už nedělám to, co mě nebaví. Děsně zbožňuju moderování, kde hodně improvizuju a fičím na vlně adrenalinu. Ale stand-up je zase o napojení se na lidi v sále, na poli, kdekoliv, kdy si je člověk musí získat a vést… no a to mě taky baví. Je pravda, že jsem si teď uložila dlouhodobou pauzu v překládání, protože to prostě není s ostatními aktivitami kompatibilní – přehodila jsem mozek na jiný mód.

Kde bereš inspiraci na stand-up?

Všude… Tedy, všude, kde jsem… tzn. z 90 % na internetech, protože tam je toho hodně a člověk u toho může být sám, což je pro mě typické: s lidmi, ale sama.

Já mám ten problém, že ráda komentuju úplně všechno, takže si dám jakékoliv téma a prostě ho zpracuju, ať je to, co je to. Proto také nadšeně beru moderování věcí, kterým nerozumím… si to dostuduju, žejo. To mě taky baví, dozvídat se nové věci a pronikat do vod, kam bych sama nikdy nevlezla.

Máš nějakej vtip o třídění nebo recyklaci? Nebo barevných kontejnerech?

Vyleze Pepíček z kontejneru na hliník? Ne, nemám… Ale mám dotaz – třídím hliník… už dlouho… mám ho doma fakt hodně, protože nevím, kam s ním. Kam s ním?

Hliník? Do Humpolce, přece. Ne, pardon, vidíš, jak je tvůj humor nakažlivej! Hliník se třídí do šedého kontejneru na kovy, těchto konťáčků navíc za poslední rok přibylo a přibývá, jestli ráda pronikáš do vod, kam bys jinak sama nevlezla, můžeš mrknout na článek Aktuálně ze světa třídění kovů, kdo ví, třeba tě to inspiruje!

Dal by se o veselých (nebo úplně nudných) historkách od barevných kontejnerů udělat stand-up? A byl by zábavný?

Dá se všechno. O barevnejch se už dělá dost vtipů, tak proč by to nemohly být pro jednou barevný kontejnery?

Od kdy třídíš odpad? A vedeš k třídění a trvale udržitelnýmu způsobu života taky dcery?

Ty jo, nevím, ale naštěstí už jsem dost stará na to, že můžu s klidným srdcem říct, že třídím dlouho, jakožto člověk, co hodně zapomíná, bych řekla, že odnepaměti.

Děti k třídění samozřejmě vedu – třeba starší dcera musí tříděný odpad vynášet – už si na to zvykla, nenadává… skoro… takže se nebojím říct, že jsem z ní udělala ekoložku.

Kdo je důslednější třídilka – ty, nebo tvoje holky?

Já, samozřejmě. Mladší Vilma kazí statistiky třídění a tím pádem recyklace – občas poplete tašky na tříděný odpad a já jí mohu hned ekologicky vyčinit. Ona je ještě ve věku, kdy se ráda učí a matka je pro ni bohyně, takže je to win-win.

Pořídila by sis někdy vermikompostér, takovej ten s žížalama? A bylo by to kvůli přírodě, nebo veselým historkám?

Ježiš, pro stand-up cokoliv… ale dejte mi čas… Já se sotva spřátelila s neživou přírodou a vy hned živou… Ale obecně mám ráda cokoliv s přidanou hodnotou, takže bych si to pořídila kvůli humoru, a pokud by to dělalo něco navíc… pecka! To je jak běhat s audioknihou.

Máš nějakou recyklovanou užitečnou věc (spacák, batoh, keepcup apod.), nebo zkoušela sis, jako správná tvořilka, někdy něco sama upcyklovat? #premekpodlaha

Hele, koupila jsem si na pouť mikinu, co je vyrobená z deseti PET láhví. Naštěstí jsem ji nevyráběla já… Já jsem levák. Myslím, že to s šikovností nesouvisí, ale už fakt nevím, jak se vymluvit. Já neumím ani rovně vystřihnout pexeso.

Máš nějaký poselství světu?

Nějaký třídicí? Dyť já jsem multi-kulti… což je úplně proti trendu třídění… Tak třiďte hliník… Kam že se to hází?

Do šedýho kontejneru. To dáš!
Moc děkujeme za rozhovor, ať se ti daří cokoli, na co sáhneš, hlavně teda vytřídit ten hliník! Jsi hvězda zářící a třídící.