SRNA dává druhý život použitým láhvím – stylově a s láskou k řemeslu

Je konec listopadu a my sedíme v útulném ateliéru s dílnou, který se nachází ve Vraném nad Vltavou, zhruba 20 minut vlakem od Prahy. V kamnech praská dřevo a takřka adventní atmosféru dodává vůně Palo Santo. Všude kolem jsou v policích prototypy nejrůznějších skleniček, svícnů, váz, karaf a ve skladu se tísní jedna na druhé desítky krabic plných použitých skleněných láhví všeho druhu (od vína, ginu, šampaňského, limonád, toniků…). Na jakou láhev si vzpomeneme, tu tady najdeme. Kromě toho tu je spousta strojů, krabic a objednávek připravených k expedici. Ve sklářském ateliéru SRNA si povídáme s těmi, kdo za tímhle sympatickým konceptem stojí – s Kateřinou a Dominikem.

Začneme trošku ze široka – pojďte našim čtenářům říct, co je vlastně SRNA.

Dominik: SRNA je zkratka: sklo, recyklace, nápad, alchymie. A to jsou čtyři slova, která vystihují náš projekt, který se zabývá znovupoužitím skleněného odpadu.

V čem je to vaše zpracování skla jedinečné a jiné?

Dominik: Využíváme láhve, které jsou z restaurací, barů, hotelů, festivalů, ale i z domácností. Spojuje je to, že jde o použité láhve, které se následně upuknou nebo uříznou, zabrousí a je z nich nový výrobek s novým účelem.
Kateřina: Já bych ještě dodala, že nejde jen o to, že je to z láhví, to totiž dělá víc lidí nebo firem, ale odlišuje nás to, že my používáme opravdu ty použité, vypité.
Náš pracovní materiál není nová koupená láhev, která by normálně sloužila třeba k naplnění vínem, ale je to o tom, že tam to víno už bylo.
Taková láhev by normálně šla do odpadu, ideálně do tříděného, ale stejně i při recyklaci by se v tom recyklačním procesu zpracovala na střepy.
My ji ale vezmeme a tím upuknutím – tedy uříznutím – a další docela složitou cestou ji přetvoříme a tak z ní vytvoříme věc, která může sloužit další roky.

Jak vaši prvotní surovinu získáváte? Bylo náročné vytvořit si nějaké sítě kontaktů, přes které láhve sbíráte? Jen teď kolem jich vidíme neskutečné množství a určitě jich spotřebujete kvanta…

Dominik: Máme sítě spřízněných restaurací a kaváren, které nám do našich beden schovávají použité láhve a každý týden po Praze a blízkém okolí jezdí kolega s dodávkou a sváží je.
Jde vždycky přibližně o 300–500 kg skla. Jezdívali jsme i dvakrát do týdne, ale zjistili jsme, že pak máme problém s naším dalším zpracováním.
Všechny ty láhve musíme totiž přetřídit, vymýt, umýt etikety a tak dál. Takže nám na ten týden ta půltuna stačí. Z ní si vybereme ty láhve, které se nám hodí.
Kateřina: … a ty, které se nám nehodí, odvážíme k dalšímu zpracování, tedy k recyklaci. Nevyhazujeme je do odpadu, vozíme je přímo do firmy, která se recyklací skla zabývá a ze střepů tvoří nové sklo.
Dominik: Láhve nám taky vozí fanoušci, což nás zachránilo, když byl covidový lockdown, restaurační zařízení byla zavřená a nám začaly zásoby láhví docházet…

Dominik při práci během jednoho z finálních kroků celého procesu. (Zdroj: Samosebou.cz)

… zrovna tou dobu se psalo o tom, že naopak domácí spotřeba stoupala…

Dominik: Ano, takže se to právě tak šikovně prohodilo a nás materiálem zásobovali fanoušci (smích).

Takže kdyby vám do Vraného někdo chtěl zavézt láhve, tak může? To je super!
Jak ten proces probíhá, vy si tedy z láhví vybíráte?

Dominik: Ano, třídíme to. Ne všechny láhve jsou dostatečně silnostěnné, některé jsou moc tenké, takže ty nezpracováváme, nebo tmavé sklo se našim fanouškům a zákazníkům líbí trošku míň, takže ho používáme méně.
Kateřina: Je to přizpůsobené jednak tomu trhu, který pět let sledujeme, a taky tomu materiálu. Některé láhve by to zpracování prostě nepřežily.

Pět let se tedy věnujete tomuhle způsobu upcyklace skla – jak jste vlastně na tuhle metodu „pukání“ přišli?

Dominik: Ono je to dokonce šest nebo sedm let, tehdy to vznikalo s kamarádem Jiřím v takové unimo buňce v Suchdole, kam jsme si vozili odpad ze skla a pukali a brousili ho nahrubo. Tam to celé začínalo.
Kateřina: A pět let jsem u toho já a ještě se dá říct, že co se týče nějakého sledování trhu, tak to budou tak tři roky, protože předtím to byl spíš takový „punkový“ projekt, ale teď už tři roky jezdíme na trhy, dva roky máme
i e-shop a sledujeme, co se dobře prodává a co ne.

Jak jste se od začátků posunuli? Sami říkáte, že víte, že vaši zákazníci moc nemusí tmavé sklo, takže jste si odpozorovali, co lidé nejčastěji kupují?

Dominik: Je spousta láhví od tmavých prosecc, které jsou robustní a možná i docela těžké do ruky. Když je zároveň pak přetvoříme na sklenici, tak v ní není vidět, co člověk pije.
Kateřina: U váz to tmavé sklo funguje lépe, ale u skleniček často slýchám, že zákazníci potřebují vidět, co mají nalitého, proto nejvíc kupují čiré nebo nějak průsvitné sklo.

Jak jste se od začátku, od vcelku obyčejných skleniček, v tvorbě posunuli?

Dominik: Ze začátku jsme se učili, jak to vůbec pěkně upuknout, a brousili jsme spíše na hrubo.
Dnes, než se sklenice otaví, aby byla úplně hladká a to pnutí v ní po tom oddělení bylo znova vyrovnané, tomu předchází pět kroků – hrubé broušení, vnitřní sámování, což je hranění, pak vnější hranění, vyjemnění plošky, dokonalé umytí, vyleštění a až potom se to otavuje a pískuje. Takže jsme přidali spoustu kroků ke zdokonalení výsledných produktů.
Nově si hrajeme také s rytím a učíme se tzv. kuličské řemeslo a zkoušíme výbrusy, prostě klasické staré sklářské techniky.

Pracujete s kolekcemi, nebo máte pár prototypů, o kterých víte, že fungují a zákazníci je mají rádi?

Kateřina: Kolekce máme! Měli jsme kolekci Malého prince. Teď máme novou, které říkáme „sváteční kolekce“, a to je ta s těmi výbrusy, většinou jsou to hvězdičky, takže taková trošku vánoční, ale hodí se to na každou sváteční příležitost.
Dominik: Snažíme se vyrábět i různé sety, třeba karafa a sklenička nebo džbánek a dvě skleničky. Prostě takové sady.
Kateřina: V celém tom procesu se pořád snažíme zdokonalovat a vyvíjet a většinu toho, co vyděláme, investujeme do vývoje, takže se to pořád proměňuje.
Dominik: A proměňuje se to i na základě materiálu, který se k nám dostává. Když nějaká restaurace nebo kavárna zavře, hledáme jinou, kde jsou jiné láhve, takže se to pořád mění.
Ten projekt, kdyby se dělal kdekoli různě na světě, by byl vždycky trošku z jiných láhví. Třeba z Rumunska jsme si přivezli takové hezké láhve, které u nás v ČR nejsou vůbec k dostání, takže to má i taková regionální specifika.

Co je váš nejprodávanější kousek?

Dominik: Obyčejná třídecová sklenička, z toho pije určitě tisíce lidí po Praze (smích).
Kateřina: Ano, a ve všech třech variantách: čirá, zelená a tmavě olivová. Docela známé a prodávané jsou i karafy, ty se využívají na vodu i jako váza na květiny. Prostě základní produkty z běžných láhví od vína jsou naše bestsellery.
Ale zase takové ty „zvláštnosti“ se taky hezky prodávají, protože můžou působit jako sběratelské kousky, když jich je omezené množství.
Dominik: Občas se objeví nějaká speciální láhev, třeba od pravých koňaků z oblasti Cognac, ty jsou unikátní, protože si ty palírny vyrábí limitované série láhví na konkrétní ročník a na další rok zas jiné, což jsou pak opravdu sběratelské kousky.
Kateřina: A další sběratelské kousky vznikají z opravdu starých láhví, které někdo najde třeba na půdě nebo v lese a které k nám vozí. Jde třeba o ručně foukané stoleté láhve na alkohol, na víno, na oleje – to se dá také zpracovat.

Využíváte při tvorbě i náhody?

Dominik: Určitě, někdy díky chybám vznikají zajímavé věci, často se je pak snažíme napodobit a už to tak dobře nevyjde. Pokus-omyl je i při pukání, každá láhev je jiná. Každá barva se taví při jiné teplotě, a než si to člověk všechno vyzkouší, tak rozbije tisíce láhví.
I to byl náš proces, než jsme se to všechno naučili.

Jak to vypadá v ateliéru SRNA a jak se z použitého skla vyrábějí nové originální kousky? (Zdroj: Samosebou.cz)

Kdo jsou tedy vaši zákazníci a proč myslíte, že jsou vaše věci populární?

Kateřina: Já myslím, že velkou roli hraje ekologie a taky to, že lidi rádi poznávají, z čeho ta sklenička je vyrobená. A taky mají lepší pocit, že si pořídili něco, co omezuje vznikání odpadu. I ta estetika, která je většinou minimalistická, hraje roli, naše sklo se díky tomu hodí vlastně kamkoli.
Většina našich zákaznic jsou ženy, ale nevím úplně proč. Možná mají blíž k zařizování domácnosti (smích) nebo k té estetice, ale i to se mění, poslední dobou se nám na e-shopu objevuje hodně mužských jmen.
Nakupují u nás vážně všichni, studenti i děti mají naše sklo rádi.

Kde se vaše sklo dá pořídit, kromě e-shopu?

Dominik: Pravidelně jezdíme do Prahy na farmářské trhy na náplavce a na designové trhy. Teď třeba budeme na vánočních trzích na Designmarketu a na LeMarketu. Hlavně tedy v Praze, ale občas zavítáme i do Brna a někdy i do zahraničí.

Pořádáte i workshopy nebo dny otevřených dveří? Protože když vidím ten proces, tak je to poměrně zajímavé, věřím, že to může být pro lidi lákadlo.

Dominik: Letos s ohledem na okolnosti jsme workshopů dělali méně. Plánujeme ale workshopy, kde si můžou lidi sami uříznout láhev a vyrobit si skleničku z vlastních láhví. Je pravda, že zrovna na tohle se naši zákazníci docela ptají.
Kateřina: Děláme i zakázkovou výrobu, kde je minimální počet sedm kusů a zákazník si může přinést těch svých sedm a více láhví a my mu z toho vyrobíme vlastní kolekci.
Tímto způsobem nás oslovují i firmy, restaurace nebo vinařství, že chtějí udělat vlastní nádoby pro svůj podnik nebo jako dárek pro klienty, a my jim tam pískujeme loga.

To je moc fajn tip pro firmy před Vánoci! Jak moc je tenhle typ živnosti časově náročný?

Dominik: No já tady v dílně pomalu žiju (smích). Výroba probíhá v krocích, které se snažíme dělat po stovkách kusů: ve dvou nebo ve třech umyjeme na 200 kusů láhví, jeden to napuká, druhý nabrousí, třetí to osámuje a vždycky se to musí dělat po větších blocích, protože taky vzniká odpad, některé kusy se nepovedou, tak aby z toho něco nakonec zbylo.
Jde o malosériovou výrobu stejných kusů, protože každý ten krok se kalibruje a nastavuje na určitou velikost a typ sklenice. Po jednom by se to nevyplatilo.

Takže je to hodně i o plánování výroby. A oba se věnujete všemu, nebo to máte nějak rozdělené?

Dominik: Kasha se více stará o administrativu a e-shop, balení a o komunikaci.
Kateřina: To především, ale pomáhám taky zatavovat a kontroluji kvalitu v každém výrobním kroku. No a u dřezu jsem strávila taky mnoho času (smích).
Dominik: Já s kolegy brousím, u strojů se střídáme tak, aby to na sebe navazovalo.
Kateřina: Oba umíme práci obou, ale máme to rozdělené.

Kolik vás tu celkem pracuje?

Dominik: Pět stálých lidí a dohromady i s účetním třeba deset.
Kateřina: No, ale to jsou pomocníci, co chodí třeba na půlden, od rána do večera jsme tu dva, maximálně tři. A taky jak kdy. Třeba před Vánoci jsme tu všichni častěji, podle zakázek. Dost lidí tu jsou brigádníci, co sem chodí jen občas a mají k tomu ještě svoje další úvazky, nemáme zaměstnance, to by ani nešlo, tohle je spíše sezónní záležitost, nejvíc napilno je před Vánoci a pak na jaře kolem Velikonoc. V létě je to spíš okurková sezóna.

Jaké máte plány do budoucna?

Dominik: Určitě bychom chtěli víc prodávat do zahraničí. A co se týče produktů, rádi bychom spolupracovali s českými mladými ilustrátory a vyvíjeli s nimi nové motivy na skleničky.
Kateřina: Chceme se zdokonalovat v broušení a rytí.

Malá kolekce deckových „panáků“ (v popředí) s vybroušenými motivy různých postaviček je vyrobená z malých láhví od speciálních toniků a limonád. Jde o testovací kolekci. (Zdroj: Samosebou.cz)

Dominik: Z toho mám radost a v tomhle bychom chtěli pokračovat.
Kateřina: A ještě nás hodně baví světla – ty už taky vyrábíme pár let, ale ještě jsme je nedovedli k prodeji. Děláme je z láhví a z demižonů. Máme taky svícny a svíčky ze sójového vosku!

Přemýšlíte v rámci upcyklace i nad jiným materiálem, než je sklo?

Dominik: Princip upcyklace využíváme často. Taky si někam dojedeme pro něco za odvoz, pro zbytkové dřevo a další věci… zkoušeli jsme propojovat i sklo s betonem, ale ono to sklo je náročný materiál, takže jenom pojmout celé sklářské řemeslo je práce na celý život, je pořád co objevovat a učit se: od malování přes broušení po tavení.
Já bych třeba rád zkusil vyrábět i šperky. Dá se toho dělat spousta, ale musíme se zaměřit i na to, co se pak prodá.
Kateřina: Taky je varianta udělat to ne upcyklačně, ale recyklačně. To znamená z těch střepů vytvořit úplně novou věc, vyfouknout ji nebo nalít do formy.

To už je jen krok ke sklárně!

Dominik: To bychom do pár let taky chtěli. Ale ono to trvá, než se to člověk všechno naučí.
Kateřina: Se sklem jde dělat spoustu věcí, nejen pískovat, ale i malovat, kreslit, tisknout, měnit barvy. Ono se to jen tak nevyčerpá.

Obligátní důležitá otázka – třídíte odpad?

Dominik: Kasha je v tom taková preciznější, já si občas vezmu v krámě i mikrotenový sáček na rohlíky.
Kateřina: Já jsem víc bezobalová. A jasně, třídíme odpad. Víčka jsou kovová, tak ty třídíme, třídíme papírové krabice, když v nich dostaneme materiál, anebo je znovu používáme. Odpadu se snažíme i co nejvíce předcházet, máme teď spolupráci s EKO-KOMem, pro který mapujeme a evidujeme, kolik tun skla jsme schopni zachránit, i včetně papíru a kovů.

Máte tu kompost?

Kateřina: Ten jsme tu měli donedávna! Ale pak se tam nastěhovali potkani (smích), takže přemýšlíme, jak předejít potkanům na příští jaro. Ještě jsme přemýšleli o tom vnitřním kompostéru, vermikompostéru…
Dominik: To jsme chvíli měli, ale nějak nám z toho začaly utíkat žížaly (smích). Ale máme tady kozy, takže zbytky zeleniny bez jader dáváme jim. Snědí trávu, takže nemusíme sekat, a všechny věci, co můžou sníst, jim dáme, takže on vlastně kompost ani není potřeba! (smích)

Děkujeme za rozhovor a ať se vám daří, třídí a upcykluje!

Pomalu dopíjíme čaj, a než zavelíme k odchodu, ještě jdeme zkontrolovat místní kozy, které se těší na kousek zbytkové zeleniny. Tohle místo má prostě svoje kouzlo!