Čeští influenceři uklízejí svět

Novomanželé Míša a Jirka Dolan už ve Střední Americe stihli sami i s dobrovolníky posbírat přes 6 tun odpadků. A ještě se stát lokálními tiktokovými celebritami. Jejich videa mají miliony zhlédnutí. Splnili si cestovatelský sen a spojili ho se svojí vášní pro anti-littering. Díky jejich píli, lásce k planetě a sociálním sítím se jim otvírají možnosti, jak ve svém koníčku pokračovat a šířit dál osvětu a uklízet.

Před pěti lety se odstěhovali do Barcelony, kde si oblíbili netradiční zábavu: uklízení pláží.
Ani ty evropské totiž nejsou čisté. A tak Míša (dále jen „M“) a Jirka (dále jen „J“) co víkend brali rukavice, pytle na odpad a uklízeli: „8. 6. 2020 jsme se na Světový den oceánů poprvé vydali uklízet na pláž. Už nějakou dobu jsme si všímali, že těch odpadků je tam bohužel víc, než bychom chtěli. A postupně se z toho stala taková naše závislost,“ vypráví Jirka a dodává, že postupně začali uklízet s přáteli a naráželi na místa, která byla znečištěná opravdu nepředstavitelně: „Třeba kolem vlnolamů. To jsou kameny, kam ten odpad rychle a ve velkém množství zapadá. Jeden vlnolam nám trvalo vyčistit osm víkendů a bylo z toho asi 160 kg odpadků,“ vypráví se zaujetím Míša. Zároveň také šetřili, aby si mohli splnit sen: odjet do Střední Ameriky. A to se jim povedlo! Jak jim pomohl TikTok, jak se nakládá s odpadem a třídí v zemích Střední Ameriky? To se dozvíte v exkluzivním rozhovoru na Samosebou.cz!

Jak jste s odpadem v Barceloně pracovali?

M: Měli jsme vždycky IKEA nebo 4ocean tašky. Do nich nasbíráme odpad a dojdeme k popelnicím, kde ho roztřídíme. Tašky pak vymyjeme a jsme připravení na další kolo.
J: Pokud to jde, tak třídíme. Ve Střední Americe, kde jsme strávili rok a půl, byly úklidy trochu jednodušší, protože tam doslova není kam třídit.
M: Záleží jak kde, na některých místech byli tzv. pepenadoři, což jsou lidé, kteří hledají a sbírají plechovky a petky a pak je prodávají recyklačním centrům, kterých tam pár je.
Ale moc povědomí o odpadu a jak s ním nakládat tam není. Pepenadorům jsme třídili petky, když jsme věděli, že se dají poblíž recyklovat. Nechali jsme pytel s vytříděným odpadem před domem, kde si ho vyzvedli. Chodí ulicemi s vozíky a sbírají, co se dá zpeněžit. Normálně to funguje tak, že si vybírají z odpadkových pytlů, které lidé nechávají před domem. My jsme jim to aspoň předtříděním ulehčili. Ale třídicí koše tam v žádném případě nejsou.

Je třídicí infrastruktura ve Španělsku dostupná?

J: Dostupná je, ale bohužel lidé ne vždy třídí správně. Pamatuju si, že tam lidé cpali kdeco. V organickém odpadu jsme jednou narazili na deštník. Prostě to často brali jako směsný odpad.

Máte pocit, že by měli ve Španělsku lidé k třídění kladnější vztah oproti Česku?

J: To je těžké říct. Tipl bych, že to bude na stejné úrovni. Pořád jsme v Evropě, v přístupu k odpadu tu panuje přece jenom určitá jednota a shoda. A jako vždy záleží na jednotlivých lidech.
M: U mě v práci to bylo horší. Setkala jsem se tam s pár ignoranty, kteří nechtěli třídit ani kancelářský papír. Je to o lidech. I tady jsou tací, co mají před domem kontejnery a stejně nejsou schopní třídit.

Největší úklidové akce, se zůčastnilo 70 účastníků. (Zdroj: MJ Aquaholocs)

Vyrážíte uklízet i u nás?

J: Ano, třeba k jezeru Most. Vyrazili jsme na long-boardu, něco cestou posbírali, naštěstí toho nebylo tolik. Ujeli jsme asi 7 km a měli zhruba půl tašky. Ve Střední Americe na jezeře bychom museli mít tašky čtyři a vracet se ani ne po dvou kilometrech úplně plní. Díváme se na to prostě novou optikou. Oproti Střední Americe je to tady rozhodně příjemná změna. Na druhou stranu u nás je velký problém s nedopalky. To je tragédie. Třeba tady kousek od nás je střední škola, před ní je lavička a vedle ní koš. A stejně je pod tou lavičkou nastláno vajglů. Nebo na svatbě jsme měli úklid. Donutili jsme jednadvacet lidí z naší svatby přidat se k nám. Šli jsme se kousek projít po vesnici a aspoň symbolicky jsme uklízeli. Aspoň něco! Naše motto totiž je „každý kus se počítá“.

Takže u nás vidíte jako největší litteringovou výzvu nedopalky?

J: Obecně všude v Evropě. Ve Střední Americe lidé tolik nekouří, a tudíž to není takový problém. Možná, že si lidé mylně myslí, že se nedopalky rozloží, ale to není pravda. Ve filmech navíc odhodit to cigáro na zem vypadá cool.
M: Je to pořád ještě společensky tolerované. Kolegové v Barceloně to běžně házeli na zem a já jen kroutila hlavou a říkala, že tady přece máme koše, a oni mi říkali, že je to přece organické, na což jsem jim vysvětlovala, že to rozhodně není, že je v tom plast a spousta chemikálií.

Takže by to chtělo větší osvětu ohledně litteringu, která by se zaměřila na zbytky z kouření?

J: Rádi bychom. Ale nemáme na to zatím kapacitu.
M: Začali jsme ještě v Barceloně, kde jsme vymysleli „Reshtray“, kapesní popelníček z nápojového kartonu, který se dá složit a nesmrdí. Je to takové „domácí“ řešení, protože tam ty nedopalky jsou velký problém. I na plážích, kde už je kouření zakázané. Dodnes úklidové skupiny, se kterými jsme v kontaktu, sesbírají za týden na 6 tisíc vajglů jen z pláží.
J: U nás existuje „Bezvajglu“. Já bych nějakou kampaň rád udělal, ale pracovní a mentální kapacita zatím úplně není. Řešíme založení neziskovky, přednášky ve školách i jinde, ale pořád je to pro nás vedlejší aktivita.
M: Náš cíl je pracovat do budoucna jen pro naši organizaci, vzdělávat, dělat osvětu a tím si na sebe i vydělávat. Zatím jsou to jen malé částky přes Patreon nebo další úklidové organizace. Ale děláme na tom, abychom mohli na full-time jen vzdělávat a uklízet.

Když se posuneme do Střední Ameriky – jak vás napadlo tam odjet? A dokonce chvíli žít?

M: Plán, že tam budeme žít, jsme neměli. Ale ve Španělsku jsme se nenaučili moc dobře španělsky, trošku jsme to flákali (smích). Tak jsme se rozhodli, že pojedeme do Mexika.
To nás vždycky lákalo a chtěli jsme cestovat. Rozhodli jsme se začít Mexikem s tím, že procestujeme Střední Ameriku až do Panamy. Zůstat tam nás nenapadlo, plán byl jen cestovat. Jak se z našich videí stal virál, tak jsme se trochu zasekli. Původně jsme měli vybraných pár míst, památky, přírodu, ale jak se naše videa rozšířila, začali nás kontaktovat lokální média a politici. A na pomoc si nás začaly zvát i různé organizace.
J: Ve výsledku naše cesta nabrala svůj vlastní život. Od prvního virálního videa se nám to plánování vymklo z ruky a jezdili jsme najednou tam, kam nás zvali. Cestovatelské cíle jsme pořád měli, ale nechali jsme tomu volnější průběh. Z toho se pak třeba z původních tří týdnů v Guatemale staly skoro tři měsíce.

Čištění pláží bylo ve vašich původních plánech?

M: Ano. Od Barcelony jsme uklízeli kdekoli. Měli jsme s sebou rukavice a věděli jsme, že na každém místě uklidíme. Už cestou jsme si říkali, že by bylo prima dostat se do Guinnessovy knihy rekordů s tím, že jsme uklízeli a organizovali úklidy v nejvíce zemích světa. Náš cíl byl aspoň jeden skupinový úklid na každý stát.

Jak se takový skupinový úklid v cizí zemi, kde nikoho neznáte, organizuje?

J: Ještě před naší virální slávou jsme to třeba v Mexiku řešili tak, že jsme využívali platformy jako Couchsurfing, Facebook a bavili se s místními – i kvůli španělštině. A se všemi jsme o našem projektu mluvili. V Mexiku jsme namotivovali další cestovatele. A jak jsme se dostali do Guatemaly, tak nám nabídky už chodily samy. Lidé nám psali, ať za nimi přijdeme uklízet na konkrétní místa, s tím, že nám pomůžou sehnat dobrovolníky. Pak se to dostalo tak daleko, že si nás zvaly radnice nebo jsme se tam ohlásili sami, že chceme organizovat úklid a jestli nám pomůžou odpad odvézt. My seženeme dobrovolníky, pytle a rukavice. Ty jsme pak dobrovolníkům nechávali na památku i jako motivaci na další uklízení.

Zmínili jste, že v jednu chvíli přišla tiktoková viralita, o jaké video šlo? A co následovalo?

M: Bylo to video našeho příjezdu do Guatemaly a prvního úklidu v městečku Flores.
J: Je to takový ostrůvek, který jsme chtěli prozkoumat, a řekli jsme si, že to rovnou vezmeme s úklidem i videem, ať to máme při jednom.
M: Do toho jsem tam našla spoustu brček, takže jsem ve videu zmínila, že brčka by se neměla používat. No a na konci videa jsme zmínili, kolik kilo odpadu jsme vytřídili. To jsme vypublikovali a bylo to. Podobná videa z prvních úklidů jsme dělali všude: v El Salvadoru, Nikaragui i Hondurasu. A vždycky to byl virál.
J: Ten den jsme zrovna šli na výlet na mayské památky, kde nebyl signál, a když jsme se vrátili, tak najednou čtvrt milionu zhlédnutí a tisíce zpráv a komentářů, masakr! Hned druhý den nás pozvali do místního rádia. Změna to byla rychlá a prudká, jako když rozkopneš dveře!

Jak se na úklid připravujete a jak vybíráte místa?

M: Informací, které by si člověk předem dohledal, ve Střední Americe moc není. Bohužel. Ptali jsme se místních. Většinou šlo o kamion, který svážel odpadky od domů na jedno místo. To, kde budeme uklízet, jsme obvykle nemuseli moc řešit, protože tam jsou tuny odpadků snad na každé ulici. Není to jako tady v Čechách. Tam to bylo až příliš snadné. Často jsme vybírali místa jako centrum města, aby nás lidé viděli a vzbudili jsme v nich nějaký zájem. Když nás bylo víc, bylo to ještě lepší. To upoutání pozornosti pro nás bylo taky důležité.
J: Známá místa byla dobrá i kvůli tiktokovému algoritmu, který funguje lokálně, takže jsme vybírali místa ve větších městech a v centrech, u kostelů, aby třeba i během sbírání byly vidět památky. Jak říkám – odpadky tam byly vážně všude, proto to nebylo nijak těžké.

Byl to pro vás kulturní šok, nebo jste s touhle situací počítali?

M: Tušili jsme to. Ale upřímně řečeno mě to překvapuje doteď a vždycky si říkám: Jak je to možné?
J: Je těžké to tam někomu vyčítat. Nevědí, že to je špatně nebo jak to řešit. Ve škole se to nedozvědí, tamní vlády to často neřeší, a tak je těžké vyčítat, že s odpadem neumějí nakládat.
M: V odlehlejších místech často nejsou ani kamiony na svoz odpadu a tamní rodiny se o to musí postarat samy a řeší to tak, že odpad pálí. I plastové pytle a petky. A nevědí o tom, že ten kouř je škodlivý, že jde do půdy, do vody, do vzduchu, který pak dýchají. Byli jsme svědky smutných situací, kdy jsme se snažili vysvětlit, že nejlepší je to odvézt někam do města, kde je svoz, ale často na to ti v chudých oblastech prostě nemají podmínky, třeba auto.
J: V Hondurasu je navíc dost nekompetentní ministr životního prostředí, kluk mladší než my, který sám neví, co dělá. Někde se chlubil, kolik tun elektroodpadu se mu podařilo pohřbít do země, s tím, že to vyřešil. Na svém propagačním videu pálil odpadky. Narazili jsme aspoň na inženýra Moralese z tamního největšího recyklačního centra. To je naopak motivovaný člověk, který se snaží burcovat obyvatele i vládu a situaci zlepšovat. Díky němu se v Tegucigalpě (hlavní město Hondurasu) nainstalovaly první kontejnery na třídění. Napříč městy také organizuje eventy „Recykluj víc“.

Jak tamní recyklační centrum funguje?

M: Je v provozu už asi 30 let a začínalo jako iniciativa malých pepenadorů, kteří sbírali petky a podobně, protože už tehdy věděli, že v odpadu jsou také peníze a budoucnost. A postupně rostli a rostou. Řeší se tam i elektroodpad, rozebírají spotřebiče na součástky, spolupracují se Švýcarskem a evropskými zeměmi, kam posílají drahé kovy ze součástek na další využití. Ale nakládání s odpadem se liší ve Střední Americe nejen stát od státu, ale i město od města. Jediné, co víceméně řeší všude, jsou petky a plechovky. Pokud jsou v dobré kvalitě a nejsou třeba rozježděné kamiony. To je jediné, co třídí, protože za to můžou mít peníze. Ale že by věděli, kam s tím? To ne. To vědí ti místní sběrači.

Míša a Jirka přednášeli například i v městečku Monterrico v Guatemale. (Zdroj: MJ Aquaholocs)

Takže ta recyklační centra fungují jako výkupny?

M: Přesně tak.

Jak vám pomohl status internetových celebrit? Pomáhá vám TikTok při oslovování lidí v dalších zemích?

J: Ve střední Americe to fungovalo a rozhodně nám to pomohlo při hledání dobrovolníků hlavně mezi mladými lidmi, kterým bylo 12–20. Děti třeba braly na úklidy rodiče! A my jsme tam viděli tu naději. Možná, že to na první pohled vypadá strašlivě, ale je tam vůle to měnit a my doufáme, že naše platforma v tom může být nápomocná.
M: Všimli jsme si, jak je tam TikTok všudypřítomný. Sledují ho mladí i staří, je tam spousta zábavního obsahu, a tak jsme byli rádi, že ho „ředíme“ i něčím edukačním.
J: A ještě jsme byli taková „exotika“, prostě Češi! Většinou nás měli za „gringos“, tedy za Američany, nebo za Čechoslováky, ale pak jsme v každém státě publikovali i video o České republice: kde se nachází, čím je známá a že odtamtud pocházíme.
M: Měli jsme dobré komentáře, třeba, že si díky nám lidé začali odpadků víc všímat a sbírat je. Nebo zkusili naše tipy, třeba si dávat na kartáček méně pasty. Malé věci, které ale mají smysl!

Jaké tipy obsahu na TikTok dáváte?

J: Nejčastěji úklidy. Většinou přidáváme ještě nějaké informace, třeba o mikroplastech. Dělali jsme i video o plastech obecně.
M: Čistě edukativní videa nejsou bohužel tak virální. Ale když dáme ven video, jak si stěžuju, tak to funguje vždycky (smích). Občas mi z toho je smutno: přijedeme na nějaké krásné místo, jsou tam koše a okolo nich je strašný binec. A tak natočím „stěžovací“ video, jak je někdo schopný, takové místo takhle znečistit… a to jsou zaručené virály.
J: Obecně se snažíme držet náš content pozitivní. Ta nejúspěšnější videa mají bohužel trochu negativní podtext, nechápu, že lidi spíš vyburcuje na sítích negativita…
M: Ale je každopádně důležité, že je tu pozitivní odezva. Máme mnoho komentářů, že ne všichni v Hondurasu jsou takoví, že s námi souhlasí, že obecně je místní stav špatný. Takže je dobře, že se díky tomu o tomto problému víc ví a mluví a lidé si to třeba předtím, než něco pohodí na zem, příště rozmyslí.

Vedete si statistiku uklizeného a vytříděného odpadu? A co jste během úklidu našli nejbizarnějšího?

J: Statistiku máme detailní. Máme excelovou tabulku s každým státem a místem a kolik kilogramů odpadu jsme tam nasbírali přesně na desetiny. Nosíme s sebou vždycky váhu.
Taky zapisujeme, kolik jsme udělali skupinových úklidů. Ve Střední Americe to bylo v průměru každý druhý den. Na našich stránkách máme i mapičku, kde je vidět, kde všude jsme uklízeli.
M: Nejbizarnější věci… V Barceloně jsem našla urnu. Původně jsem si myslela, že je to těžítko, protože to dost vážilo. Byla to taková kovová kostka a z ní čouhal pytlíček, ze kterého se začal sypat úplně bílý prášek. Lekla jsem se, aby to náhodou nebylo něco toxického. Při společném roztřiďování si pak jedna slečna z úklidové skupiny všimla, že na té krabičce je nakreslený strom života. A nám došlo, že to je popel. Nevím, koho nebo čí, jméno tam nebylo. Ale byl v plastovém pytlíku! To je moje noční můra skončit takhle. A pak jsme našli ve vodopádech v Mexiku mrtvolu psa. Na cestovatelském serveru jsme se dočetli, že ty vodopády jsou plné odpadků, a my byli nadšení, jak to tam uklidíme (smích). Je vidět, že naše priority jsou prostě jinde. A to bylo tedy něco! Děsně to tam smrdělo, my jsme zvyklí, protože odpadky samozřejmě smrdí, ale tohle byla jiná úroveň! Chtěla jsem tam natočit video, ale málem jsem hodila šavli, to vůbec nešlo, jak ta mrtvola zapáchala.
J: Taky jsme našli dvakrát zuby, v Guatemale a v Hondurasu.

Jak fungujete finančně?

J: Velká část jde z našich úspor – třeba pytle, rukavice. Virálnost nám přinesla nějaké výhody: lidé nás třeba ubytovali, vzali na výlet, koupili pytle a rukavice. Občas se něco objeví, ale ve výsledku nic, z čeho by šlo dlouhodobě vyžít.
M: Jsme také na Planet Heroes, což je polská stránka pro podobné dobrovolnické projekty. Publikujeme tam úklidy a jsme jejich ambasadory, takže za každou tašku odpadu dostáváme ohodnocení a lidé nám můžou přispívat. Vše je na dobrovolnické bázi. Nevydělá nám to na jídlo na měsíc, ale pokryje třeba nákupy rukavic a pytlů, prostě základní náklady.

Jaké máte plány?

J: Chtěli bychom pokračovat v cestách. Rádi bychom do Jižní Ameriky, do Kolumbie. Máme odtamtud i spoustu sledujících. Píšou nám, ať přijedeme. Čekáme teď na doklady, které po svatbě bylo třeba vyřídit. Nově jsme místo Dolanští jen „Dolan“, abychom mohli lépe fungovat ve světě. I naše neziskovka bude používat naše příjmení a pod její hlavičkou chceme organizovat úklidy a dělat přednášky a workshopy na školách.
M: Chceme se věnovat přednášení na školách, pak Kolumbie a tam pokračovat v úklidu i v osvětě formou přednášek. Ty už ostatně děláme dlouho, a navíc i ve španělštině. Dělali jsme je v Nikaragui, El Salvadoru, v Guatemale.
J: Naším snem je navštívit s naším projektem sto zemí světa, a ještě ve všech těch zemích zorganizovat úklid, tak by to bylo super. Ale uvidíme, kam nás život a projekt zavede. Teď je nejbližší cíl ta Jižní Amerika.
M: Klademe lidem na srdce, že planeta je nás všech a že je jedno, kde se na ní zrovna nacházíme, protože se navzájem ovlivňujeme. Je jedno, jestli jsme zrovna v Kolumbii, Mexiku, nebo jinde, všichni můžeme začít dělat aspoň to minimum.
J: To je ústřední téma našich přednášek. Že jsme propojení, že jsme všichni na jedné lodi a kontaminace nerespektuje hranice. A že naše chování ovlivňuje to, co se děje i na druhé straně planety. Ovlivňujeme se navzájem. Jsme na jedné lodi.

Zmínili jste vaši statistiku. Kolik jste tedy doteď uklidili odpadu?

J: 6 550,5 kg odpadků. A pomáhalo nám celkem 737 dobrovolníků. Ve výsledku je to kapka v moři, ale lepší něco než nic.

Pojďme si dát závěrem naši rubriku „Rychlá palba“. Jdeme na to!

Kočka, nebo pes?
Oba: Pes!

Les, nebo pláž?
Oba: Dycky pláž! (smích)

Čeština, nebo španělština?
J: Španělština. Ale čeština nám během cestování slouží jako super tajný jazyk. (smích)

Hory, nebo moře?
J: Moře. I když my rádi i snowboard.
M: Moře. Nerada chodím pěšky po horách, nejsme typy na treky.
J: Většinou si to musíme vylepšit tím sbíráním odpadků. Když jsme šli v Salvadoru na výšlap do kopce, tak jsme při tom sbírali odpadky a hrozně nám to uteklo!

To je dobrý tip i pro čtenáře, kteří neradi chodí a chtěli by začít: můžou sbírat odpadky jako vy! Jste ranní ptáčata, nebo noční sovy?
Oba: Asi spíš sovy. Ranní ptáčata moc nejsme.

A teď si dáme třídění odpadu. Kam patří noviny?
Oba: Do kontejneru na papír.

Je to tak, do modrého kontejneru. Kam patří nápojová plechovka?
J: Záleží! Třeba tady u nás je žlutý kontejner, kam se můžou házet i plechovky, ale pak jsou tu jiné, kam se házet nesmí. A pak jsou tu šedé kontejnery speciálně na kovy.

Obojí je správně. Existují jak multikomoditní nádoby na sběr více druhů odpadu, třeba právě plastů a kovů dohromady, a pak také šedé kontejnery jen na kovový odpad. Důležité jsou pokyny na polepech sběrných nádob. Můžeme třídit kosti od masa do bioodpadu?
Oba: Ne. To by se nemělo.

Správně, do bioodpadu nepatří žádné zbytky živočišného původu. Co je nejčastější litteringový odpad?
Oba: To budou vajgly, ne? O tom něco víme (smích).

Je to tak. Jakou barvu mají sběrné nádoby na nápojové kartony nebo polepy pro jejich sběr?
Oba: Oranžovou!

Správně, tyto nádoby mají většinou nějaký oranžový prvek. Víko nebo právě polep.
Moc děkujeme za rozhovor a držíme palce s dalšími plány, ať se vám dobře uklízí!