Ekologicky na cestách: jak se žije a třídí v dodávce?

Po článku, který se zaměřil na třídění odpadu v Barceloně, přinášíme další cestopisně zaměřený článek. Zpříjemněte si léto zajímavým rozhovorem s cestovatelkou Dominikou, která už třetím rokem žije se svým přítelem Milanem a kocourem Alfonsem na cestách. Jak se třídí odpad na Balkáně a co jí dal život v dodávce, se dozvíte v následujících řádcích. A věřte nám – je to opravdu zajímavé a inspirativní čtení.

Představila by ses stručně našim čtenářům – kdo jsi a jak tě napadlo začít žít jako „digitální nomád“?

Jsem Dominika, milovnice koček (hlavně toho mýho smrada), přírody, vína, nových zážitků, míst a zajímavých lidí kolem.

S mým klukem Milanem cestujeme už tři roky v dodávce a před rokem a půl jsme si osvojili Alfonse, kočku napůl ze Srí Lanky a napůl Šumperáka, který si na nomádský život rychle zvykl.

Pojem digitální nomádi nemáme rádi, byť tam škatulkově asi zapadáme, ale nelíbí se nám ten humbuk, který kolem toho vzniknul, a nepřipadáme si ničím výjimečný nebo nějak víc cool, že bysme se měli označovat nějakou nálepkou jen proto, že žijeme jinak než většina lidí.

Já osobně mám nejradši pojem hobo (tulák), protože vlastně tak vandrujeme světem a to je gró toho, co děláme. Takže jsme prostě takový hobos – tuláci, kteří cestujou a u toho vydělávají peníze.

Kde všude už jsi v rámci svého života v dodávce žila?

Tohle není naše první dodávka, ve který cestujeme, ale Milan už předtím měl jednu menší, kde jsme si to vyzkoušeli, tak když budu počítat i tu předešlou, byli jsme: v Německu, Francii, Španělsku, Portugalsku, Maroku, Anglii, Belgii, Lucembursku, Andoře, Holandsku, na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, Itálii, Srbsku, Albánii, Řecku, na Krétě, v Černý Hoře (kde jsme zrovna teď) a zítra jedeme do Bosny a Hercegoviny, pak přes Srbsko do Rumunska a na zimu se možná vrátíme do Řecka.

Nejvíc času jsme z toho všeho strávili rozhodně ve Španělsku a Portugalsku, protože v zimě je dobrý být v teple, a právě letos jsme celý jaro cestovali po Řecku, který mě totálně dostalo úžasnýma lidma, kulturou, jídlem, krásným mořem a tím, že vůbec nemají problém s wild campingem, což je v hodně zemích čím dál tím větší problém.

Kde tě nejvíc překvapil přístup k třídění odpadu pozitivně a kde jsi naopak měla pocit, že se to moc neřeší?

Tak samozřejmě, my Češi jsme totálně napřed vůči celý jižní Evropě, nedej bože pak třeba Maroku, kde se odpad víceméně neřeší vůbec, ale už jsem četla o tom, že chtějí úplně zakázat jednorázové igelitky (pozn. redakce: podobně jako například v Keni, více v článku „Tvrdý zákaz plastových sáčků v Keni“).

Ronda, Španělsko. (Zdroj: Osobní archív Dominiky Jelínkové).

Německo je krásnej příklad, jak to může fungovat, ale myslím, že je to hlavně na místních politicích, aby lidi v tomhle oboru vzdělávali, tlačili jim do hlavy, že není normální vyhodit plastový kelímek za jízdy z okna auta nebo že lesy nejsou od toho, aby se do nich vyvážel odpad.

Třeba Řecko mě tím hodně nemile překvapilo. Kontrast lidí, co jsou hrdí na svoji starou historii a všemi krásami opředenou zemi, ale netřídí v podstatě vůbec. Ba jsme, jak už jsem řekla, potkali několik nelegálních skládek po cestě v čisté přírodě. To si pak člověk řekne: Proč? Jak to někoho vůbec může napadnout?

Naopak mě poměrně mile překvapila Černá Hora, která byla prohlášena ekologickým státem. Samozřejmě, že to není stoprocentní, ale vzhledem k tomu, že jsme přijeli z Albánie, je to vlastně docela v pohodě.

Krásná Černá hora. (Zdroj: Osobní archív Dominiky Jelínkové).

Jak řešíš na cestách odpad?

Když jsme ve státě, kde se aspoň minimálně třídí – to v praxi znamená, že potkáš kontejnery na třídění aspoň jednou za pár dní, tak třídíme plast, papír a sklo.
Pokud jsme ve státě, kde se netřídí, nezbývá nám nic jiného než házet všechno do směsného odpadu.

Máme svoje tašky na nákupy, nakupovat jezdíme jednou týdně a oba dva se snažíme nekupovat věci ve zbytečných obalech.

Třeba v Maroku to bylo úžasný, protože jdeš nakoupit na trh, všechno (včetně těstovin) je ve velkých pytlích, člověk si odsype, nabere a hodí si to do svojí tašky.

Další věc je, že dost často nakupujeme sezónní potraviny u cesty. V jižní Evropě i na Balkáně je to úplně normální, že zemědělci mají stánečky vedle silnice, takže pokud to jde, zastavíme a nakoupíme si čerstvé ovoce, zeleninu, sýry, víno, olej od člověka, který to sám vypěstoval nebo vyrobil.
Je to super a většinou je to i levnější nebo to stojí stejně jako masově vyráběné jídlo ze supermarketu. Naposledy po přejezdu z Albánie jsme narazili na super babičku, která prodávala vlastní víno a kozí sýr. Hodně dobrý to bylo.

To není televize, ale pohled z okýnka dodávky. (Zdroj: Osobní archív Dominiky Jelínkové).

Změnil se tvůj přístup k obalům a odpadu, když jsi začala žít na cestách?

Neřekla bych, že změnil, spíš se to, co jsem dělala v Praze, ještě víc umocnilo. Když žiješ na šesti metrech čtverečních, tak prostě přemýšlíš nad tím, co kam dáš, do čeho to dáš, čachruješ s věcmi. Všechno musí sedět na svým místě. Než se vyjede, všechno musí být zajištěný apod.
Já osobně všechno, co jde, přesypávám do zavařovaček, Milan z toho má tik v oku, protože nikdy nemůže nic najít, ale myslím si, že problém není v zavařovačkách, a navíc v tom mám svůj systém, žejo.

Když už mám igelitku, používám ji jako koš i několikrát, nic nevyhazuju zbytečně a zároveň v podstatě nic nekupujeme zbytečně (kromě alkoholu, ale ten není nikdy zbytečnej, haha).

Co se u mě hodně změnilo, je zacházení s vodou.
Máme nádrž na 75 litrů a občas se člověk dostane na místo, kde voda není k sehnání, takže se musí šetřit.
Když jsem byla v Praze, byly to hodinový a hodinový vany, mytí nádobí, s tím, že nechám téct vodu a otočím se pro něco do lednice. Prostě mám hodně, tak nad tím neuvažuju. To se změnilo.
Vodou se šetří, používáme ji na sebe, nádobí i jako pitnou a už s těmi 75 litry dokážeme v klidu týden vyjít.

Co na to Alfons? Představ nám ho trošku.

Alfons je, samosebou, ta nejlepší kočka na týhle planetě. Teda kocour. Vzali jsme si ho, když mu bylo pět měsíců a my zrovna trávili dvouměsíční přestávku v Praze.
Po měsíci stráveném v bytě jsme s ním nasedli do dodávky a vyjeli. Ze začátku jsem se o něj samozřejmě bála, netušila jsem, jestli někam neuteče. Ale po pár dnech si to sedlo a Alfons do dnešního dne procestoval více zemí než většina Čechů za celý život. A miluje to.

Už je dokonce tak vycvičenej, že pozná, kdy se pakujeme, a sám si naskočí na palubku, kde se zašprajcne, aby to s ním moc neházelo (má na to trik) a aby mohl pozorovat ubíhající krajinu. Má pas, očkování, čip, všechno, co potřebuje slušná kočka, když chce jezdit po světě.
Na záchod chodí zásadně ven, a když se třeba přesouváme a trávíme celý den v autě, tak mu připravím písek a jsme vykrytý.
V noci necháváme šoupačky pootevřený, protože loví a chodí furt dovnitř a ven a přes den většinou někde sám úřaduje nebo s námi chodí na procházky. Jeho osobní rekord je 7 km. A chodí teda sám, my ani nemáme vodítko.

Je to s nim super sranda, miluju pozorovat, jak si tenhle životní styl užívá. Musíme být samozřejmě opatrný, většinu času spíme v přírodě, na pláži, někde v lese nebo na nějakým plácku dál od lidí, ale dáváme bacha na psy a už jsme dvakrát museli odjet z místa kvůli zlý kočce, co si hájila teritorium moc svérázným způsobem.

Kocour Alfons objevuje svět. (Zdroj: Osobní archív Dominiky Jelínkové).

Setkala ses někde s nějakým hodně překvapivým stereotypem, který se týká třídění nebo likvidace odpadu?

Nic mě nenapadá. Spíš je to o té diverzitě – co stát, to úplně jiná mentalita. Občas jsem prostě nechápala, jak to, že když přejedeme deset kilometrů za hranice, jsme prostě v úplně jiným světě.

Někdy ty státy od sebe dělí prostě dvacetiletá propast.
Stačí zajet na Balkán. Když si člověk vezme, že jsme byli jedna země, střih a v roce 2018 nás od sebe dělí obří mentální propast a uvažujeme úplně jiným způsobem i co se týče třídění odpadu nebo ekologie.

Našla jsi někdy v rámci cest vyhozené něco, co jsi znovupoužila a teď to totálně miluješ? Což mě vede k otázce, jestli jsi zručná a baví tě upcyklace?

Rozhodně. Jak se člověku zjednoduší život, má prostor přemýšlet o tom, co by mohl vyzkoušet, co vyrobit, co se naučit.
Měli jsme třeba kuchyňský nůž s rukojetí z divoký růže nebo kuchyňský prkýnko z kořene stromu, to vyrobil Milan. Po nějaký době v autě jsme vyměnili kus kuchyně za recyklovaný dřevo, co jsme našli po cestě.

Taky člověk něco poztrácí, třeba příbory, ty se ztrácí pořád. Někoho potkáš, uděláte společnou večeři a druhý den nemáš ty jediný dvě vidličky, cos měl. Tak je pak super, když najdeme třeba u kontejneru nádobí.
Zrovna teď píšu z místa, kde je taková unimobuňka, ve který jsem při průzkumu našla hluboký talíř (ty jsme pro změnu rozbili), super malý hrnečky na kafe a dvě nerezový vidličky z bývalý Jugoslávie. Čistá radost.

V Řecku mají super rajčatovou omáčku v krásných plechovkách všech velikostí, který teď slouží jako květináče na moje zahradnický pokusy.
Taky jsem začala vyrábět přírodní mýdla, právě proto, že jsem řešila otázku toho, že když se sprchuju venku v přírodě, tak nechci do země pouštět žádnou chemii. To, co bylo původně jen pro mě a Milana, se trošku rozrostlo a před Vánocemi z toho byla moje druhá práce, kterou jsem dělala po nocích půl roku v kuse.

Teď plánuju takový speciální edice s různými bylinkami, co jsem nasbírala a nasušila po cestě, nebo s mořskou vodou.
Jo a učím se vyšívat.

Jak se žije v dodávce. (Zdroj: Osobní archív Dominiky Jelínkové).

Řešíš někdy s místními obyvateli ekologické otázky? Třeba právě (ne)třídění odpadu nebo prostě jen péči o svoje okolí?

Když pominu jednoho Řeka, co řekl, že nenávidí Řeky, protože nechápe, jak si v tak krásný zemi můžou dělat takový binec, tak jsem tuhle otázku s „místňákama“ nikdy neotevřela.

Když už se bavíme o tom, jak fungujeme v tomhle „minimálu“ a jak třídíme, tak s dalšími lidmi, co na ně narazíme a cestujou jako my. A to jsou vždycky lidi, který nad tím hodně přemýšlí a je jim tohle téma vlastní.

Je to strašně vidět na rozdílu člověka, co cestuje, a turisty. Ti dovolenou vnímají jako návštěvu nějakého místa, takže nemají problém vyhodit vajgl na zem, nechat po sobě odpad kdekoliv, kudy projdou, protože se vnímají jako „na návštěvě“ a doma by si takový binec nikdy nedovolili udělat.

Lidi co v přírodě žijí, ji nechtějí zatěžovat, nechtějí ji ničit, naopak se o ni starají a chovají se k ní s úctou a respektem.

Dominika na Lanzarote. (Zdroj: Osobní archív Dominiky Jelínkové).

Co ti tenhle životní styl přinesl? V čem je to jiné, než byl tvůj běžný život před cestováním?

Pro mě je pointa, že se člověk začne chovat celkově víc slušně. Sám k sobě, k ostatním i k přírodě. Tráví hodně času sám se sebou, je nezatížený městským balastem, všemi „problémy“ lidí okolo a tisíci podněty, který tě neustále rozptylují.

Člověku se rychle upraví priority, všechno je jednodušší, jasnější, potlačený selský rozum a zdravý úsudek začne znova fungovat a jediný problém je, když dojde víno. Ne, kecám, i to se dá zvládnout.