Veronika Ruppert: Ráda sleduji příběhy lokálního designu

Nakupujeme banality a ztrácíme tím radost z příběhů. Rozhovor s Veronikou Ruppert, kurátorkou akce SLOW UP, o které jsme přinesli reportáž.

Novinářka a moderátorka Veronika Ruppert vystudovala publicistiku a sociální a kulturní antropologii. Posledních deset let působí na Radiu Wave, kde má pořad o české autorské módě a lokálním módním průmyslu Modeschau. Podílí se na kurátorském výběru módního designu pro festival designSUPERMARKET, má hlas v porotě Diploma Selection Designbloku a je členkou Akademie designu, která nominuje finalisty ocenění Czech Grand Design. Jako stylistka a art directorka se podílí na fashion editorialech pro magazíny jako Blue Paper nebo ZEN, často spolupracuje s fotografkou Bet Orten. Kurátorsky připravila letošní událost SLOW UP zaměřenou na tzv. slow fashion (ta reaguje na nadbytečnou produkci v módním průmyslu a nabádá k podpoře lokálních značek). Spolupráci na projektech iniciativy OLD’S COOL v rámci sdružení Elpida zahájila už vloni událostí Shape & Structure, workshopem a přehlídkou zaměřenou na současnou výšivku v rukách českých designérů. A letos byla akce SLOW UP dalším z výsledků této plodné spolupráce, která úspěšně pokračuje.

Jsi známá jako velká propagátorka lokální módy a trendu tzv. slow fashion. Můžeš nám prosím nastínit tento svůj vývoj?
Nemám zájem o věci, u kterých nemám šanci zjistit, kdo, jak a v jakých podmínkách je vyrobil. Ráda sleduju příběhy a u lokálně vyrobeného designu můžu vidět, jak věc vzniká od prvního nápadu a nitky. To mě fascinuje a baví. Líbí se mi, že je u nás pořád tolik lidí, kteří něco opravdu umí, nemám teď na mysli jen navrhování, ale i řemeslnou zručnost. To je věc, která se prohlubuje a předává praxí. V módním průmyslu u nás stále pracuje mnoho lidí a společně s designéry tak přispívají k podobě a vývoji českého designu. Lokální design je pro mě součástí kulturního bohatství každé země, a ačkoliv u nás je ještě hodně na čem pracovat, zdroje tu – na rozdíl od řady jiných západoevropských zemí – stále ještě máme.

Jaký je v tomto ohledu Tvůj názor na momentální situaci v českém prostředí? Jsi spíše pozitivní, nebo zklamaná?
Máme tu na evropské poměry stále ještě hodně továren a výrob, ačkoliv mnoho textilek zkrachovalo, módní průmysl stále ještě žije. Vyrábíme boty, doplňky, oděvy, galanterii i textil. Design věcí, které vycházejí z českých továren, má velmi nevyrovnanou úroveň. Některé výroby rezignují na budování vlastní značky a jsou v podstatě jen nájemními výrobci čehokoliv. Jiné produkují design pro své zákazníky v Česku. Lamentovat nad ním je těžké, protože prostě odpovídá estetickým představám nejširší veřejnosti. Máme ale i značky, které u nás zvládnou vyrábět a prodávat design na mezinárodní úrovni, jako třeba Tonak, Pietro Filipi nebo Tilak.

Zdroj: Samosebou.cz

Jaký je Tvůj vztah k módě z recyklovaného materiálu? Vlastníš například nějaký kus oblečení nebo bytového doplňku ze zrecyklovatelného vlákna?
Mám řadu věcí ze starých látek nebo z přešitého second handu. Zatím se ale vyhýbám oděvu z recyklovaných plastových lahví. Recyklace PET lahví na textilní vlákno je stále ještě ve vývoji a není podle mě dosud úplně ideální. Jednak se PETky na textil zpracovávají jen v Asii, takže to znamená vozit tuny odpadu na velké vzdálenosti sem tam, jednak se nejčastěji používá chemické zpracování, u kterého se do ovzduší uvolňují karcinogenní látky a pracovníci by měli být proti nim dobře chráněni. To ale do Asie zkontrolovat nedojedu… Navíc textil z recyklovaného vlákna už se dál recyklovat nedá, takže je to tak trochu slepá ulička. Výzkum ale pokračuje a je možné, že za deset dvacet let budeme úplně jinde.

Jsi novinářka věnující se tématům ze světa módy, a samosebou.cz by proto zajímal Tvůj pohled na vztah módy a recyklace obecně. Sleduješ nějaký sílící trend v tomto ohledu?
Myslím, že lidé nakupují strašně moc banalit a zbytečných věcí, o kterých vůbec nic nevědí. Zároveň nikdo nechce slyšet nějaké poučování o tom, že něco dělá špatně. Proto se ve svojí práci snažím předávat radost z pomalé módy a doufám, že aspoň někoho to může začít bavit a začne přemýšlet jinak.

Zaujala nás instalace Kateřiny Blahutové. Měla v tomto ohledu naprostou svobodu, nebo jste na finální podobě spolupracovaly?
Kateřinu jsem oslovila, protože znám a respektuju její práci a realizace. Naznačila jsem jí, že bych si představovala nějakou abstraktní krajinu z odpadu, který je možné recyklovat, a s konceptem catwalku, tedy klasické módní přehlídky. A ona přišla se spoustou skvělých nápadů a dala celé věci tvar. Mám radost z průběhu spolupráce i z jejího výsledku. Doufám, že to pro ni bylo taky fajn, a ještě jednou díky!

Zdroj: Samosebou.cz

Jak bys zhodnotila sobotní akci? Věříš, že tyto kooperace fungují a mají potenciál oslovit širší publikum?
Mám z pražského SLOW UP velkou radost. Na workshopu i v publiku přehlídky byli lidé napříč generacemi. Strávili jsme spolu všichni moc fajn den a spousta lidí se něco naučila, něco si vyrobila a setkala se u toho s něčím i někým novým.

Znáš v českém prostředí nějaké návrháře nebo designéry, kteří by se věnovali recyklaci?
Viz 12 návrhářů, kteří se představili na workshopu a přehlídce SLOW UP (odkaz na článek, pozn. redaktora), dále třeba také Denisa Nová a určitě se najdou i další.

Je to taková tradiční otázka na závěr – třídíš odpad?
Třídím – papír, plast, sklo a krabice od mléka. A baterky vozím do kontejneru v Českém rozhlasu. Kdybychom u nás měli možnost separovat odpad na kompostování, ráda to udělám.