Starý papír vzpomíná

Vítejte u seriálu o věcech, které také mají city. V prvním vydání se podíváme za vysloužilým papírem, panem P.
Nikdo z nás by neměl být osamělý. A rozhodně ne počmáraný papír! Pan P. se nám svěřil se svým příběhem o samotě, opuštěnosti a vzpomínkách na mládí.

Byl jsem dodán do školky přesně 29. 3. 2016 ve 14:30 v balíku číslo 1408/36. Společně se mnou a mými kolegy přijely i voskovky, tempery, štětce, pastelky a tužky.

Když jsme byli ještě stromy, pozorovali jsme radostné děti, jak si hrají a veselí se. Těm svou celulózu rád věnuji, říkal jsem si tehdy.

Když jsme byli zpracováváni, nebylo to úplně nejpříjemnější, ale pořád jsem doufal, že přeci jen skončím ve školce mezi dětmi. Mezi těmi městskými, které si vůně mojí smoly dokáží užít úplně jinak než ty vesnické, pro které jsme běžnou součástí dětství.

Po všech procesech, ve chvíli, kdy už jsme byli zabaleni do balíků a naskladněni ve velké hale, špitaly jsme si vždycky po směnách zaměstnanců o našich snech. Někdo chtěl do právnické kanceláře, jiný do banky, protože na sobě chtěl hrdě nést vytištěná astronomická čísla. Do školky jsem chtěl ještě já a můj kolega J. z dobrého, ušlechtilého dřeva. Pod ním rostly vždy nejkrásnější hřiby. Veverky se proháněly v jeho větvích, a i jinak to byl světec šlechtického původu.

Když jsme byli distribuováni, loučili jsme se s ostatními balíky. Nikdy to ale nebylo navždy. Vždycky tu byla víra, že se ještě jednou setkáme v recyklační továrně.

A pak jsme dojeli. Nervozitou jsem šustil, až mě ostatní museli napomínat, abych nás neprozradil.

Už o dva dny později jsme byli rozbaleni – a hle: ŠKOLKA! Radostí jsem si jemně zašustil a čekal, co na mě děti nakreslí nebo namalují.

Nejdřív Andulka zkoušela koníka. Fialového koníka, který se pase ve vysoké modré trávě. Nevím, jestli její tatínek poslouchal hodně Beatles a jejich „Seržanta Pepře“, ale připadal jsem si krapet psychedelicky. Potom Toníček tužkou trošku moc ryl, ale já si říkal, že zrovna díky mně se může umělecky projevit, a tak jsem vydržel. Nakonec docela obstojně namaloval kočičku, i když se předtím chvástal, že to bude pejsek jedním tahem.

A pak, když paní učitelka ukončila hodinu, přišli jsme všichni do šuplíku, abychom byli později na konci roku odevzdáni rodičům.
Byl jsem pyšný, že na sobě mohu nést toto umění. S kolegy jsme rozebírali, jaká povolání budou děti vykonávat, až budou dospělí. Bavili jsme se tím až do konce roku, takové drobné papírové pábení.

Přišel poslední den před prázdninami. Paní učitelka sáhla do šuplíku. A! Jelikož jsem byl úplně vespod, tak na mě nedosáhla. Všichni ostatní kolegové byli s velikým nadšením rozdáváni a přijímáni. A já zůstal sám. Ve tmě.

Zdroj: L. Brauner

Bylo mi nejsmutněji na světě. Věděl jsem, že už se s nimi nikdy neshledám. Že moje celulóza už žádnou radost nepřinese. Že rodiče Andulky a Toníčka nebudou mít takovou radost jako ti ostatní. A pak jsem usnul.

O několik dní později, kdy jsem se utápěl ve smutku, jsem najednou kolem sebe uslyšel hlasy. To dělníci přišli udělat rekonstrukci!

A najednou velká ruka otevírá můj šuplík a říká: „Hele, Pepo, tady je nějaká malůvka. Haha, podívej, fialovej kůň, no chápeš ty děti, kde se to v nich bere?“

Vjela do mě nová naděje. Třeba to vyjde!

A vskutku – zedník jde ven ze školky. Toužebně se koukám směrem k modrým kontejnerům, on jeden otevírá a vhazuje mě tam.
A pak už to bylo rychlé. Z kontejneru mě vysypali na korbu auta a odvezli do třídičku. Za chvíli jízda po recyklační lince a hádejte co?!
Je ze mě kelímek na kávu! Už teď se těším, až lahodná brazilská káva z pražírny steče na moje stěny. A někdo se napije a řekne: „To je ale dobrý kafíčko. A navíc z recyklovanýho kelímku!“