Alobal
Jako alobal je označována hliníková fólie. Její český název vznikl spojením začátku slova pro chemické označení hliníku – aluminium – a slova obal. Historie výroby alobalu sahá do počátku 20. století, kdy proběhly první úspěšné pokusy o jeho výrobu.
Alobal je vyráběn válcováním hliníku pod velkým tlakem na velmi tenkou vrstvu. Díky válcování dochází k tomu, že každá strana alobalu má jiný povrch – lesklý a matný. To platí ale pouze u velmi tenkých fólií, které nejčastěji využíváme v domácnostech. Je to z důvodu zefektivnění úspory při samotné výrobě. Ve stroji se mohou mezi válci zpracovávat dva tenké pláty alobalu současně. Vnější strany se tak dotýkají ocelových válců, kterými jsou protahovány, a jsou lesklé. Části alobalu, které jsou ve stroji přitisknuty k sobě navzájem, mají po vytažení matný povrch. Zajímavostí je, že lesklá strana odráží tepelné záření více než matná. Při běžném vaření či grilování toto nicméně moc nevyužijeme, protože tento efekt se výrazněji projeví až při teplotách přesahujících 500 °C.
Hliník upravený do podoby alobalu je velmi poddajný a snadno se tvaruje okolo předmětů, díky čemuž našel využití v domácnostech, především pak právě v kuchyni. Stal se tak důležitou součástí při přípravě pokrmů (konkrétně u vaření, grilování, pečení) nebo u jejich uskladnění.
Použitý, ovšem čistý alobal třídíme do kontejnerů na kovový odpad. Dále může být, stejně jako další odpady z tenkostěnného hliníku, zpracováván na redukční činidlo, které je využíváno při výrobě oceli.