Historie plastů – od pravěku po současnost

ABS, PVC, PET, EVA, polyuretan, HDPE či LDPE, mikroten, polystyren či polyester… To je pouhý zlomek různých druhů plastů, které se v dnešní době vyrábějí a používají k různým účelům. Kdy, jak a kde začala produkce plastů? K čemu sloužily první plastové hmoty a jak se změnily postoje lidí k tomuto materiálu? O historii plastů v článku na Samosebou.cz!

Tvarovatelný, odolný vůči vysokým i nízkým teplotám, tvrdý či měkký, pružný či hrající barvami. To všechno jsou některé vlastnosti, díky kterým je plast tak populární a dostal se do všech výrobních odvětví. V některých se navíc stal nenahraditelným (třeba ve zdravotnictví).
Kdy objevil plast světlo světa a jaká byla jeho cesta?
První syntetické plasty byly vyrobeny na přelomu 18. a 19. století. Tehdy to ještě nikdo netušil, ale dnes již můžeme říct, že šlo o první krok k „době plastové“. Ovšem zmínky o přírodních plastových materiálech sahají do vzdálené minulosti. 

První dochované zmínky o „přírodních plastech“ 

Ačkoli se nejedná vyloženě o plasty, jak je známe dnes, některé používané přírodní materiály vykazovaly podobné vlastnosti jako dnes známé syntetické plasty. 

Například ve 13. století byly považovány rohy zvířat nebo krunýře želv za perfektní materiál na výrobu truhliček nebo skříněk. Po dlouhém máčení ve vodě a následném zahřátí totiž bylo možné tento materiál celkem snadno tvarovat.

Parkes – objevitel prvního plastu

První objev, který později našel své komerční využití, učinil v 50. a 60. letech 19. století Angličan Alexander Parkes, který pracoval s přírodním kaučukem a z nitrátu celulózy tak vytvořil první plast (celuloid). S hmotou se dalo pracovat v pevném i tekutém stavu. 

Jeho vynález byl hojně využíván především ve fotografickém průmyslu pro výrobu filmů. Potíž ale byla s hořlavostí celuloidu. Určitě jsme už všichni slyšeli o případech požárů, které nenávratně zničily archivy starých klasických filmů. Jaká škoda! 

Kde se vzaly, tu se vzaly syntetické plasty

Dalším důležitým milníkem byla výroba bakelitu. Na začátku 20. století
se už věda posunula tak daleko, že bylo možno vyrábět plasty z uměle vytvořených surovin. 

Belgický chemik Leo Hendrik Baekeland se pokoušel vyrobit izolační materiál pro elektrické kabely. Nakonec vyvinul tlakovou nádobu (bakelizér), kdy z fenolů a formaldehydu vznikl bakelit – první plně syntetický materiál, který naše planeta poznala.
Samozřejmě nesl řadu vlastností typických pro plasty, a našel si proto mnoho využití. Používal se například na výrobu kuchyňských potřeb, šperků, telefonů, hraček, nábytku atd. Za zmínku stojí, že z něj byl částečně vyroben i známý automobil Trabant.  

Jakmile si širší veřejnost, včetně výrobců a obchodníků, začala uvědomovat využitelnost a praktičnost takového materiálu, s podobnými vynálezy se roztrhl pomyslný pytel. 

Šíření produkce syntetických plastů

Proč nevyužít materiálu, který má v průmyslu díky svým vlastnostem tolik výhod? Tuto otázku si položil asi každý výrobce v té době. 

Plasty se pomalu začínaly vyrábět ve velkém a stále častěji se objevovaly nové vynálezy a produkty z tohoto materiálu.

Ve 20. letech 20. století bylo vyrobeno první akrylátové sklo (plexisklo), termoplast, který dokázal nahradit sklo křemičité.

Ve 40. letech se zase těšil oblibě nylon, který téměř vytlačil bavlněné punčochy z trhu. Sami lidé preferovali syntetické materiály a v obchodních domech bylo na výběr ze spousty módních kousků z umělých vláken. 

Čtyřicátá léta byla také časem patentu výroby polyethylentereftalátu, ze kterého se dodnes vyrábějí PET lahve. Tehdy se tento plastový materiál používal především v textilním průmyslu nebo na výrobu potravinářských fólií.

S 50. léty přišla masová produkce různorodých druhů plastů, které používáme i dnes – začaly se hojně používat v obalech v potravinářském průmyslu, při výrobě oblečení, fólií atd.

Jednorázových plastových obalů začalo raketově přibývat a s tím rostly i obavy z dopadů na přírodu a na lidské zdraví.

Konečně přišla recyklace plastového odpadu!

V 90. letech minulého století se také podařilo zrecyklovat první PET lahev. Sláva!

Od tohoto přelomového momentu se začíná odvíjet větší snaha o zpracování plastových výrobků na tzv. druhotnou surovinu, kterou je pak možné používat při výrobě nových produktů. 

V současné době je čím dál běžnější, že plastové výrobky mají alespoň částečný podíl recyklovatelného materiálu. Na tento přístup je kladen čím dál větší důraz a požadavky se promítají i do legislativy, jako příklad si můžeme uvést ekologické balení zásilek, na předcházení zbytečné produkce plastů reagovala legislativa zákonem o jednorázových plastech, udržitelnost v podnikání firem zase prosazuje ESG reporting.

I v běžné každodenní kosmetice se mohou skrývat mikroplasty. (Zdroj: Instagram.com/zerowasters.cz)

Čím dál častěji se hledají způsoby, jak zužitkovat již vytvořený plastový odpad. Neřeší se chemické objevy, nýbrž nové technologie, možnosti zpracování a zohlednění těchto procesů v odpadovém hospodářství. 

Recyklace v moderní době plastové

Jak se k plastu stavíme dnes? Odpověď je – když už ho použijeme, hlavně
ať se znovu využije! V prvé řadě však musíme odpad třídit (a to nejen ten plastový). 

Se správným tříděním pomohou recyklační symboly plastů na obalech, díky kterým poznáme nejen druh použitého plastového materiálu, ale i to, zda daný obal máme třídit, či nikoli. 

Obaly takto označené písmennými zkratkami s číslem a příslušným grafickým symbolem můžeme třídit do žlutého kontejneru. (Zdroj: Samosebou.cz)

Třídit a recyklovat lze již zmíněný polyethylentereftalát (PET lahve), polypropylen (potravinářské obaly, textil i autodíly), mikroten (sáčky a fólie), polystyren (jednorázové nádobí či výplňový polystyren), igelit (sáčky a fólie) a další plasty. Ty, které je možné recyklovat, spadají do kategorie „ostatní“ a označují se recyklačním symbolem 7. 

Plasty plní v mnoha směrech důležitou roli, leckdy nenahraditelnou. V mnoha případech ale můžeme jejich používání předcházet třeba opakovaně použitelnými alternativami. A o to by se měl každý z nás snažit – nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Když už se k nám ale nějaký plastový obal dostane, rozhodně bychom ho měli vytřídit – jen tak umožníme jeho další efektivní využití. Třídění odpadu má smysl!