Snowboarďák vs. architekt

Ne nadarmo si dovolujeme v nadpisu článku parafrázovat název alba od Vladimira 518 (zdravíme!).
Max Schröder by totiž na okřídlenou otázku „A cos dokázal ty?“ mohl stejně jako uznávaný rapper říct: „No, docela dost, bych řek.“ Ani paralela s architekturou není náhodná. Max totiž přemýšlí o jejím studiu na pražském ČVUT, až dodělá střední školu. Jo a je ještě jedna taková věc – Maxovi je sedmnáct let. V osmé třídě v rámci projektu na waldorfské základní škole zkonstruoval pod vedením svého otce, zkušeného a uznávaného výrobce snowboardů, svůj první kousek, který vyrobil kompletně z recyklovaných materiálů. PET lahve, rozebrané europalety a zbytky z odřezků z tátovy výroby mu posloužily jako konstrukční materiál.

Zdroj: Max Schröder

SS: Čau Maxi, četl jsem, že studuješ na waldorfské škole, v čem myslíš, že je hlavní rozdíl mezi tímhle typem studia a klasickou školou?
MS: Upřímně? Na školu mě přihlásil táta. Říkal mi, že mě tam budou spíš rozvíjet jako osobnost. Že se tam nehodnotí, kdo je lepší než ostatní, ale každému se dá šance se profilovat svojí cestou. Po základce jsem přešel rovnou na Střední školu – Waldorfské lyceum na Jižním Městě v Praze. Takhle vlastně vznikl můj projekt Second chance for material. Museli jsme totiž v osmý třídě zpracovávat nějakej projekt, kterej když nám schválili, tak jsme ho museli dotáhnout do konce. A já jsem si dal jako téma, že vyrobím snowboard.

SS: Jasný. A jak ses dostal k myšlence, že to bude recyklovaný snowboard?
MS: Konzultoval jsem to hodně s tátou. A nakonec mě napadlo, že zkusím najít souvislost mezi snowboardem a odpadkama. Nakonec to dopadlo skvěle – podařilo se mi to!

SS: Odbočíme teď k tátovi – koukal jsem, že jeho firma na výrobu snowboardů začala před 30 lety, to znamená, pokud dobře počítám, že začal ještě před revolucí?!
MS: Oficiálně založili s mámou výrobu před třiceti lety, ale ještě předtím už něco vyráběl sám. Existuje knížka „Prknem dolů“, ve který je o tátovi hodně napsáno. Vtipný je, že se v tý době všichni tyhle kutilové snažili napodobit snowboardy Burton. Tátu ale spíš bavil design než snaha něco napodobit. A tak si vybral, že se tomu bude věnovat a ještě na prknech i jezdit.

Zdroj: Max Schröder

SS: A byls pyšnej, žes to v podstatě „nandal“ tátovi?
MS: No, některý to tak berou, že zatímco táta vymejšlí co nejtenčí jádra, speciální materiály, nejlepší vyztužení, já si oproti tomu jen tak řeknu: „Hele, já vezmu tadyhle petku, na zemi mu vezmu hoblinky, paletu a uvidíme.“ Tak jsem to vzal, slepil, postavil vedle toho tátovo snowboardu a vypadalo to úplně totožně. A na obojím se dalo jezdit. Byla to úplná euforie. Takže jsem hned přidělal vázání a jel. Ten pocit byl dokonalej. Nejvíc mě baví, že jsem si ten materiál vymyslel úplně sám.

SS: Jaký je vlastně výrobní proces? Pokud to tedy není výrobní tajemství. 🙂
MS: Na začátku jsem měl takovou malou žehličku 20 x 50 cm, takže jsem to musel tavit dohromady po kusech. Ale teď jsme pořídili speciální dva metry dlouhou a půl metru širokou žehličku, takže jsem to vylisoval tak, že jsem vzal to recyklovaný jádro a skluznici a udělal jsem to najednou. Výsledek je k nerozeznání od normálního prkna. Úplně se to slilo a je to plnohodnotnej snowboard. Možná že by to někdo zkušenej poznal, ale jízdní vlastnosti jsou úplně stejný.

Zdroj: Max Schröder

SS: A teď zpátky k tobě – co plánuješ, až dokončíš střední?
MS: No, hned na začátku, když jsem přišel se svým projektem, mi táta zdůraznil, že po základce musím jít na střední. Nejdřív jsem měl potřebu vzdorovat, ale nakonec jsem ho poslech’. A teď vím, že to bylo nejlepší doporučení. Měl jsem třeba velký problémy s matematikou, ale teď jsem se do toho zažral a najednou jsem si ji i oblíbil a mám dobrý známky. Baví mě to. A taky mi nešly jazyky, ale našel jsem si k tomu cestu. Vždycky mě hrozně mrzelo, že nedokážu lidem z ciziny vysvětlit dokonale, o čem ten můj projekt vlastně je, tak jsem se kousnul a teď na tom makám.
No a teď přemejšlim o tom, i když je to možná divný, že bych šel na architekturu. Nechci se tím živit, ale připadá mi, že architektura je nejvyšší forma designování a technickýho umu dohromady.

SS: V prosinci ti bylo sedmnáct. Jak to vidíš s budoucností? Budeš se výrobě snowboardů věnovat jako primárnímu zdroji obživy, nebo si zkusíš ještě jiný obory?
MS: Mám to stejně jako táta – baví mě to designovat. Když to hodně přeženu, tak dřív jsem „drtil“ hodně přípravu, abych to měl perfektně nakreslený a tak. Ale najednou jsem objevil cestu tý recyklace, kdy vezmu materiál a on se najednou designuje jakoby sám. Já mu jen pomáhám vzniknout a vedu ho. Snažím se ho nezaseknout, ale naopak nechat růst. Ono to zní hrozně abstraktně, když to takhle říkám, ale třeba když jsem dělal poprvý ten skate nebo snowboard, tak jsem neměl žádnej záměr, co se designu týče. Nějak jsem to tam nasypal a ono z toho vylezlo něco úplně jinýho, než jsem čekal, ale bylo to super. Ještě když jsem byl ve druháku, tak jsem to dělal právě takhle intuitivně. Teď mě ale oslovila jedna firma, že mě chtěj podpořit s PR. A najednou i díky tomu vidím, že k tomu budu muset začít přistupovat ještě z úplně jinýho pohledu. To je ten posun na další level. Jsem z toho nervózní – protože teď už to fakt začíná bejt práce.

SS: A co třeba jízdní vlastnosti? Přeci jen, na „normální“ snowboardy se využívají uhlíkový kompozity, který se chovají asi dost jinak než europaleta.
MS: No, u toho prvního snowboardu to bylo poznat hodně. Ale tam nebylo účelem soutěžit s normálníma prknama, tam šlo o proces a jestli to vůbec jde. Byl těžkej a tvrdej. Ale co je zajímavý, že se choval jako měkkej. Když jsem stoupnul do vázání, cejtil jsem, že je deska fakt hodně tvrdá. Ale pak jsem s tim vyjel jeden oblouk a chovala se jako klasická měkká. To jsem doteď nepochopil, jak je možný, že čekáš něco a je to úplně opačně.

Zdroj: Max Schröder

SS: A dokážeš už teď odhadnout, jak se to bude při výrobě chovat? Jakou barvu petky třeba použiješ?
MS: Já jsem to doteďka neřešil. Na začátku to bylo prostě jen obrovský téma, po tom, co jsem v osmý třídě už dělal longboardy, tašky a peněženky z bannerů a obroučky brejlí, jsem si najednou vymyslel tohle. Takže napoprvý jsem tam nasypal ty hoblinky, vylisovalo se to a byl jsem rád, že to vyšlo. Ale už se tim vážně začínám zabejvat, takže třeba teď jsem vzal víčka z flašek a udělal takovou duhu. Dalšího skejta budu dělat z PET lahví. To jsem ještě nezkoušel. Na to se těším.

SS: Chystáš se to rozjet ve velkým?
MS: Já bych osobně nechtěl, aby to byla komerce. Nechtěl bych, aby si to lidi pořizovali jen proto, že je to cool. Mně se líbí, jak to dělá táta. Nemám pocit, že by to byla těžká komerce, ale je to dobrý a přitom to není velkovýroba.

Zdroj: Max Schröder

SS: Jak vidíš svůj ideální produkt?
MS: Já bych chtěl, aby to prkno jednou bylo totožný jako jakýkoli jiný, vlastně – aby bylo lepší a ještě ke všemu recyklovaný. Primárně mi jde o to, aby to mělo stejný jízdní vlastnosti. A aby to mohlo třeba konkurovat i tátovejm produktům. (smích) Musíme hlavně vymyslet jádro. Teď je těžký a navíc jeho výroba zabere hrozně času, musíš celou paletu rozdělat, slepit do velkýho kusu, ten rozřezat a pak zase slepit. A to třeba zabere tejden, než je to dobrý a hezký. První prkno trvalo měsíc. A měl jsem na něj jen jeden pokus, protože jinak bych musel začít celou práci znova, a dost pravděpodobně i jinak. Ale třeba teď díky tý žehličce jsem schopnej vyrobit jedno prkno za den. A ještě teda ta recyklace, ta zabere třeba tři dny navíc.

SS: Kde tě to vlastně napadlo, zabývat se recyklací?
MS: Mě to napadlo, když jsem mezi sedmou a osmou třídou jel do Francie k oceánu a tam jsem viděl ty odpadky plavat. A teď v tom jezdíš na surfu a hrabeš se v tom. Ale mám pocit, že jak je teď recyklace téma, tak by se to snad mohlo zlepšit.

SS: Tak díky moc za rozhovor! Držíme palce a fandíme!

Zdroj: Max Schröder